Homosexuální nacisté

Sekce

Rychlé zprávy

Zákon nabídky a poptávky a podíl gayů na zneužívání dětí

Na internetu se nacházejí dva dobře zpracované materiály, ze kterých se dají vyčíst informace o rozsahu zneužívání dětí gayi.

/gallery/nazi-homosex-johann-hari-p01.jpg

Autor: Pavel Čermák

Homosexuální nacisté, neofašističtí gayové, či gayové, kteří pomohli Hitlerovi k moci. To jsou spojení natolik absurdní, že je normální člověk vychovaný západním školským systémem nutně považuje za výplod jakéhosi chorobného mozku, nebo zlovolného extremisty.

Všem je přece nad slunce jasné, že homosexuálové byli za nacismu pronásledování a byli jednou z obětí holokaustu. Navíc je zcela vyloučeno, aby se ti zženštilí mužíčci, kteří mluví afektovaným hlasem a s oblibou pracují jako módní návrháři, dopouštěli ohavného násilí, libovali si ve vojenském drilu a uctívali nějakého Vůdce.

Aby bylo vůbec možné toto téma otevřít, a čtenář mohl začít tu dlouhou cestu z bludiště dogmat liberálně demokratického systému směrem k věrnějšímu popisu skutečnosti, začnu pouhou citací z neutrálního zdroje, diplomové práce Jaroslavy Valentové „Souvislost osobnostních charakteristik a vzhledu u homosexuálních mužů“ (Fakulta Humanitních studií Univerzity Karlovy) z roku 2006. V diplomové práci jsou uváděné zdroje pro jednotlivá tvrzení a hlavním důvodem, proč budu citovat z této diplomové práce je, že je celá na internetu (na rozdíl od spousty vědeckých článků, kde je volně dostupný jen abstrakt) a že je v češtině, takže si ji může přečíst každý. Podtržení červenou jsem do textu doplnil.

Nacisté a homosexualita – disertace 01

Nacisté a homosexualita – disertace 02

Vědci holt také někdy pracují na politickou objednávku a hlavně na určité výzkumy špatně shánějí granty. Není však třeba propadat pesimismu. Jak vidíme z citací, tak ještě pořád zbyl nějaký prostor a alespoň hrstka vědců zásady vědecké práce ctí.

Vedle tohoto úvodu do spojitosti mezi nacismem a homosexuály uvedu ještě jednu citaci z téže práce, která poukazuje na určité sadistické a hypermaskulinní rysy v povaze homosexuálů, které nasvědčují tomu, že gayové budou mít tendenci aktivně se zapojovat do takových politických hnutí, která jsou bližší jejich sklonům, fantaziím a možná i potřebám cosi si kompenzovat.

Nacisté a homosexualita – disertace 03

Problematikou sado-masochismu, BDSM a podobných lahůdek se budu zabývat v samostatném oddílu. Zde chci pouze upozornit na souvislost mezi těmito extrémními sexuálními praktikami a povahovými vlastnostmi homosexuálů, které by mohly vysvětlovat jejich náklonnost k hnutím, ve kterých se též výrazněji uplatňují prvky discipliny, autority a síly.

Nyní již přejdu přímo k účasti homosexuálů v hnutích, která jsou označována jako nacistická, fašistická, nebo neonacistická. K uvedení problematiky jsem vybral člověka mimořádně povolaného, perverzního homosexuála obhajujícího incest, insidera gay komunity a kontroverzního žurnalistu obviněného z plagiarismu. Je jím levicový novinář Johann Hari, který byl sloupkařem listu The Independent, přispěvatelem celé řady dalších novin a obdržel několik novinářských ocenění. Za své současné problémy si zřejmě může trochu i sám, ale zdá se, že se také pustil do příliš velkého žraloka a tak se mu to vymstilo.

S Harim samozřejmě nelze souhlasit ve všem. V závěru článku se ostře naváží do knihy Růžová swastika Scotta Livelyho, ale zřejmě mu uniklo, že údaji, které sám ve svém článku uvádí, v podstatě klíčové teze Růžové swastiky potvrzuje.

Také je třeba mít se na pozoru před nálepkováním kdejakého nepohodlného jedince jako neonacisty. To se dnes stává každému, kdo slepě nepapouškuje dějiny boje dobra se zlem napsané vítězi II. světové války, nebo těm, které napadají myšlenky jako kníže Velkomoravské říše Svatopluka, když sám stár s pomocí prutů názorně vysvětloval svým synům důležitost soudržnosti.

Nicméně Harim popsané skutečnosti jsou varováním pro každé politické hnutí, které nesouhlasí s organizací společnosti ve stylu rozbředlé liberální kaše. Gayům prostě metrosexualita a analogicky metropolitika z nějakých důvodů nesedí a táhne je to více do těch svatoplukovských řad. Proto je potřeba dávat si pozor na infiltraci homosexuály, minimálně proto, že diskreditují svým kriminálním chováním a také často fungují jako špioni – krtci, jak je Hari označuje.

Navzdory různým výhradám je Johann Hari jako člověk levicového ražení, stojící na homosexuální straně barikády, ideální osobou pro boj s popírači nadproporřní účasti homosexuálů v nacistických a fašistických hnutích.

Zvláštní, zvláštní příběh gay fašistů

Nacisté a homosexualita – Johann Hari historik 01

"The Strange, Strange Story of the Gay Fascists" Johann Hari, redaktor, London Independent (bývalý) publikováno: říjen 21, 2008

Zpráva, že vůdce rakouských fašistů Jorg Haider strávil své poslední hodiny v gaybaru ve společnosti sexy blonďáka, některé lidi šokovala. Mě ne. Pro levicově orientované gaye, jako jsem já, je to přísné tabu, ale existuje zde podivný disproporční překryv mezi homosexualitou a fašismem. Zhluboka se nadechněte a podíváme se na to.

V nacistických táborech smrti zahynulo asi 10 tisíc gayů. Mnohem více jich bylo ponižováno, zatčeno, deportováno, etnicky čištěno či vykastrováno. Jeden z gayů, co přežili nacistické vyhlazovací tábory, LD Classen von Neudegg, psal o svých zkušenostech. Malá ukázka jedné z méně drsných událostí popsaných v jeho knize: Tuto noc se pokusili utéci tři muži. Byli dopadeni, a když se vrátili, měli přes šaty načmáráno slovo „homo“. Byli přivedeni na blok a zbičováni. Potom byli přinuceni tlouct na bubny a provolávat „Hurá, jsme zpátky! Hurá!“ Potom byli pověšeni.

Z tohoto úhlu pohledu myšlenka gaye-fašisty vypadá směšně. Nyní, když Britská národní strana - naše vlastní domácí strana holocaust popírajících bigotů – oznámila, že v červnu ve volbách do Evropského parlamentu postaví na kandidátku otevřeného gay-kandidáta, nadšení následovníci fašismu ani nezamrkali. Zvrácenou pravdou je, že gayové byli srdcem každého většího fašistického hnutí, které se kdy objevilo, včetně gaye do plynu posílající homo-cidní Třetí říše. S výjimkou Jean-Marie Le Pena všichni čelní fašisté v Evropě za posledních třicet let byli gayové. Je čas si něco přiznat. Fašismus není něco, co vzniká někde mimo nás, nějaký hnusný zlozvyk, který sedá na normální muže. Je, přinejmenším z části, věcí gayů a je čas, aby se nefašističtí gayové probudili a postavili se čelem hudbě marše.

Podívejme se na náš vlastní kontinent v posledních desetiletích. Holandský fašista Pim Fortuyn založil svoji kandidaturu na očividně rasistické protiimigrantské platformě, popisující islám jako „rakovinu“ a „největší současnou hrozbu Západní civilizaci.“ Přesto, se dvěma malými načechranými pejsky a maminkovským komplexem, byl neskrývaným a okázalým gayem. Když jej politický oponent obvinil z nenávisti k Arabům, odpověděl: „Jak bych mohl nenávidět Araby? Včera v noci jsem jednoho z nich vykouřil.“

V roce 2000 Jorg Haider obrátil spořádanou postnacistickou rakouskou politiku v ruiny, když jeho neonacističtí svobodní získali čtvrtinu hlasů a stali se součástí vládní koalice. V mezinárodním tisku se stále objevovala některá fakta: jeho hranatá čelist, svalnaté tělo, otec podporující SS, Heiderův zuřivý antisemitismus, nenávist k imigrantům, popis Osvětimi a Dachau jako míst výkonu trestu. Jen pár novin zaznamenalo, že se obklopuje fyzicky zdatnými a fanatickými mladými muži. Hrstka šla dále ještě hlouběji a zdůrazňovala, že někteří z těchto mladých mužů jsou neskrývaní gayové. Potom jedny levicové německé noviny nakonec přišly s tím, co všechny ostatní naznačovaly jen v narážkách, a obvinily Haidera, že je gay.

Do tisku pak pronikly zvěsti o indickém číšníkovi a intimních detailech Haiderova těla. Generální manažer svobodných Gerald Miscka rychle skončil po obvinění, že je Haiderův milenec. Haiderův homosexuální blízký přítel Walter Kohler, který byl vyfotografován, když předváděl za Haiderova smíchu opouzdřenou pistoli, deklaroval svůj nesouhlas s odhalováním homosexuality u politiků. Zatímco funkcionáři strany obvinění odmítali, Haider sám, který byl ženatý a měl dvě děti, mlčel. Zjištění, že zemřel poté, co opustil gay bar, naznačují, že tato obvinění byla pravdivá.

A klidně můžeme pokračovat dál a dál. Půjdeme-li napříč Evropou, narazíme pouze na samé gaye-fašisty, výjimek je pomálu. Vůdčí postavou francouzského poválečného fašismu byl Edouard Pfieffer, který rozhodně nebyl heterosexuál. Čelním neonacistou v Německu byl v osmdesátých letech Michael Kuhnen, který zemřel na AIDS v roce 1991, pár let po coming outu. Martin Lee, autor studie o evropském fašismu, vysvětluje: „Kuhnen považoval nacismus i homosexualitu za něco superchlapského, obojí vyhovovalo jeho touze žít na hraně a příslušet k elitě, které je předurčen velký vliv. Západoněmeckým novinářům řekl, že homosexuálové jsou obzvláště disponováni pro plnění našich cílů, protože je neomezuje touha po ženě, dětech a rodině.“

A nepotrvá dlouho, než dorazíme do Británie. Na první pohled naši nacisti vypadají jako militantní heterosexuálové. Pokoušejí se narušovat gaypochody, popisují gaye jako „zlo“ a vůdce BNP Nick Griffin v roce 1999 kouzelně reagoval ve svém sloupku na bombový útok na Admiral Duncan pub slovy: „Televizní záběry demonstrujících gayů (mimo scénu masakru), předvádějících svoji zvrácenost přímo před světovými žurnalisty jen ukazují, proč tolik spořádaných lidí shledává tato stvoření odpudivými.“

Když ale seškrábneme homofobní povrch, nalezneme pod ním spandexovou svastiku. V roce 1999 Martin Webster, bývalý organizátor Národní fronty a hlavní vůdce britského fašistického hnutí, napsal čtyřstránkový pamflet, který detailně popisuje jeho „aféru“ s Nickem Griffinem. „Griffin se snažil se mnou navázat intimní vztah na konci 70. let,“ vysvětlil neskrývaný gay Webster. „Byl o dvacet let mladší než já.“ Ray Hill, který infiltroval britské fašistické hnutí a dvacet let v něm sbíral informace pro antifašistické skupiny, říká, že to je dosti přesvědčivé. Tvrdí, že homosexualita je ve vyšších vrstvách britské extrémní pravice velice rozšířená a v jednom období v 80. letech tvořili gayové téměř polovinu vůdců hnutí.

Gerry Gable, vydavatel antifašistického magazínu 'Searchlight' vysvětluje: "Sleduji britské nacisty po desetiletí a toto homofóbní pokrytectví zde bylo odjakživa. Nepamatuji si žádnou extrémně pravicovou organizaci, která by neútočila na lidi ohledně jejich sexuální preference a zároveň neměla ve svých řadách spoustu aktivistů a vůdců - homosexuálů." Grifinovo obvinění zapadá do dlouholetých tradic britského fašistického hnutí. Vůdcem skinhedů byl po celá 70. léta šílený svalnatý gauner zvaný Nicky Crane. Byl ikonou reakcionářského násilnického odporu proti imigrantům, feminismu a hipísáckému životnímu stylu 60. let. Důraz jeho hnutí na konformitu oholených připomínal dehumanizované normy klasického fašistického hnutí; Crane se rychle stal tvůrcem kampaní a vedoucí figurou Národní fronty. A překvapivě – byl to gay. Než zemřel na AIDS v půli 80. let, přiznal se k homosexualitě a k rolím v mnoha gay pornech. Než v roce 1986 zemřel, dostal se mezi pořadatele Gay Pride v Londýně, ačkoliv stále tvrdil, že je hrdý, že je fašistou.

Ojedinělá série třenic mezi gay-fašisty a pokrokovým britskými homosexuály propukla v roce 1985, kdy hnutí gay-skinhedů zorganizovalo diskotéku v Londýnském gay-centru. Několik lesbiček protestovalo proti invazi do centra. Cítily, že kult „skutečných mužů“ a „hypermaskulinních rváčů“ podněcuje ty nejnižší pudy na místě, kde by se to dalo nejméně očekávat – v samotném gay-hnutí.

A toto Gaystapo má ikonu k uctívání, alternativního Hitlera ke zbožňování: ztraceného fašistického lídra Ernsta Röhma. Röhm byl spolu s Hitlerem otcem-zakladatelem nacismu. Narodil se v rodině konzervativního bavorského státního úředníka v roce 1887, ale podle jeho vlastního názoru jeho život začal v hrdinských zákopech první světové války. Tak jako mnozí z generace, kterou formovali nacisté, byl vychován a posedlý homoerotickými mýty zákopů – hrdinskými, krásnými chlapci připravenými zemřít za své bratry a svoji zemi.

Z války se vynořil s jizvou po kulce na tváři a zbožnou úctou k válčení. Jak napsal ve své autobiografii: „Protože jsem nezralý a zkažený muž – válka a nepokoje mne lákají více než buržoazní řád.“ Po demobilizaci se s nevelkým zápalem pokoušel uchytit v civilním životě, ale ten mu připadal cizí, buržoazní, nudný… Neměl žádné politické přesvědčení, jen předsudky – především nenáviděl Židy. Historik Joachim Fest popisuje Röhmovu generaci odcizených demobilizovaných mladých mužů ponížených porážkou jako „agenty permanentní revoluce bez jakékoliv revoluční vize budoucnosti, kteří si přejí jedinou věc, a to uchovávat navěky hodnoty zákopů.“

Byl to Röhm, kdo první objevil potenciál pouličního křiklouna Adolfa Hitlera. Viděl v něm demagoga, kterého potřebuje, aby zmobilizoval podporu pro svůj plán svrhnout demokracii a ustavit „stát vojáků“, kde neomezeně povládne armáda. Uvedl mladého fašistu mezi lokální politické a vojenské lídry, kteří ho po vícero let znali jako „Röhmova chlapce“. Gay-historik Frank Rector poznamenává, že „Hitler byl v podstatě Röhmův chráněnec.“ Röhm Hitlera zapojil do svého podzemního hnutí připravujícího svržení Výmarské republiky.

Röhmova otevřená a očividná homosexualita vypadá nyní bizardně, uvážíme-li genocidu gayů, která následovala. Otevřeně mluvil o své slabosti pro gay-bary a turecké lázně a byl znám pro svoji mužnost. Věřil, že gayové jsou nadřazeni normálním a viděl homosexualitu jako klíčový princip jím navrhovaného Hrdinského nového fašistického řádu. Historik Louis Snyders vysvětluje, že Röhm „projektoval společenský řád, ve kterém bude homosexualita brána jako vzor pro mezilidské vztahy s nejvyšší reputací. Chlubil se svou homosexualitou na veřejnosti a vedl k tomu i svoje kumpány. Věřil, že heterosexuálové nejsou tak zdatní v zastrašování a agresi jako homosexuálové, a proto podporoval homosexualitu v SA. Podporovali agresivní hypermaskulinní formy homosexuality a odsuzovali „hysterické ženy obou pohlaví“ v narážce na zženštělé gaye.

Tato víra v nadřazenost homosexuality je silnou německou tradicí, která vyrostla na počátku 20. století okolo Adolfa Branda, vydavatele prvního gay-časopisu v zemi. Mohli bychom ho nazývat „gayové jako lid“ (Queer as Volk) – kázali, že gayové založili všechny národní státy a reprezentují elitu, kastu válečníků, kteří mají vládnout. Oslavovali starověké válečnické kulty Sparty, Théb a Athén. Röhm často odkazoval k tradici starověkého Řecka vysílající do boje páry homosexuálních vojáků, neboť se věřilo, že z nich budou ti nejzuřivější bojovníci. Například slavný Thermopylský průsmyk byl držen 300 vojáky složenými ze 150 párů gayů. Ve svých počátečních letech byly SA - Hitlerova a Röhmova podzemní armáda – vnímána jako převážně homosexuální. Röhm obsadil vrcholné posty svými milci, když z Edmunda Heinese učinil svým náměstkem a Karla Ernsta velitelem SA v Berlíně. Organizace se občas scházela v gay-barech. Historik gay-umění Christian Isermayer říká v interview: „Znal jsem lidi z SA. Pořádali hlučné večírky ještě v roce 1933. Jednou jsem jeden navštívil. Byl impozantní dobře zorganizovaný, ale naprosto gayský. Na druhé straně, v těchto dnech byly AS ultragayské…“ 30. Června 1934 byl Röhm probuzen v berlínském hotelu samotným Hitlerem. Vyskočil na nohy, zasalutoval a vykřikl „Heil Mein Führer!“ Hitler řekl jednoduše „Jste zatčen,“ a s tím opustil místnost a vydal rozkaz, aby byl Röhm dopraven do věznice Standelheim. Ještě tu noc byl zastřelen. Röhm byl nejvýznamnější obětí v masakru známém jako „noc dlouhých nožů“.

Röhm byl Hitlerem podezříván z neloajálnosti, ale jeho vražda zahájila obrovské tažení proti gayům. Heinrich Himmler, šéf Gestapa, charakterizoval homosexualitu jako „symptom degenerace, která může zničit naši rasu. Musíme se navrátit k základním Nordickým principům: vyhladit degenerované.“ Německý historik prohlašuje, že Hitler nechal Röhma a téměř všechny z četných gay funkcionářů v SA pozabíjet, aby umlčel spekulace o svých vlastních homosexuálních zkušenostech. Jeho „důkazy“ o Hitlerově homosexualitě jsou velmi vetché a mnoho historiků je zpochybňuje, ačkoliv některé z nich jsou poměrně přesvědčivé. August Kubizek, Hitlerův blízký přítel z mládí, prohlašoval, že mezi nimi došlo k romantické aférce. Hans Mend, jízdní posel sloužící s Hitlerem v první světové válce, tvrdil, že Hitler měl sex s muži. Hitler každopádně měl velmi blízké vztahy s řadou gayů a nikdy nedokázal navázat normální sexuální vztah s ženou – ani se svou manželkou Evou Braunovou.

Rudolph Diels, zakladatel Gestapa, nahrál některé Hitlerovy privátní úvahy o homosexualitě. „Zničila starověké Řeky,“ říkal. „Jakmile se stala běžnou, její nakažlivé účinky jako nevyhnutelný přírodní zákon zachvátily nejlepší a nejmužnější charaktery a vyřadily z rozmnožování mnoho mužů, které národ nejvíce potřeboval.“ Tato myšlenka, že homosexualita je nakažlivá a implicitně svůdná – leccos odhaluje.

Röhm je oslavován na homonacistických stránkách, které se na internetu množí jako bakterie v ráně. Mají jména jako Gays Against Semitism (s okouzlující zkratkou GAS) či Aryan Resistance Corps (ARC). Jejich Röhmovská filosofie je velmi jednoduchá: Jestliže jsou běloši nadřazeni ostatním rasám, homosexuálové jsou „vládci vládnoucí rasy“. Jsou obdařeni „schopností vytvářet čistá pouta mezi muži“ a „nadřazeným intelektem“, který je potřebný pro fašistickou revoluci. ARC dokonce pořádá prázdninové srazy pro své členy, kde tito „mohou relaxovat ve společnosti svých bílých bratrů.“

Je tedy poměrně snadno prokazatelné, že gayové nejsou fašismem očkováni. Často ho mají ve svých srdcích. To s sebou přináší zásadnější otázku: Proč? Jak se mohou gayové, kteří jsou tak často oběťmi útlaku a nenávisti, stát nedílnou součástí toho nejnenávistnějšího a nejhoršího politického hnutí? Je to extrémní forma sebepoškozování, politický ekvivalent situace, kdy se děti gayů ze sebenenávisti řežou do vlastních rukou?

Bruce LaBruce, filmař a producent gay porna, má jedno vysvětlení. Tvrdí, že „všechna gay-porna jsou dnes implicitně fašistická. Fašismus máme v kostech, protože je celý o glorifikaci nadřazenosti bílého muže a fetišistní dominanci, krutosti, moci a monstrózních autoritativních postavách.“ Snaží se zkoumat vztah mezi homosexualitou a fašismem ve svých filmech, počínaje snímkem 'No Skin Off My Ass' in 1991. V jeho provokativním snímku "Skin Flick' z roku 1999 je maloměšťácký homosexuální pár složený z bělocha a černocha sexuálně terorizován gangem gay-skinů, kteří masturbují u „Mein Kampfu“ a mlátí „ženské lesbičky“. Naznačuje, že normy maloměšťáckých gayů se rychle rozkládají a odhalují fašismus skrývající se pod nimi, film končí, když je postava černocha znásilňována před jeho napůl vzrušeným bílým milencem, zatímco rasistický gang skanduje „Šukej opici“.

Rozhodl jsem se vypátrat některé gay-fašisty a zeptat se jich přímo. Ředitel ARC Wyatt Powers říká: „Vždycky jsem vyznával a považoval za morálně správné jak rasismus, tak gaye. Nevidím mezi nimi žádný konflikt. Jen Židy vlastněný gay-tisk se nás snaží přesvědčit, že rasismus je totéž co homofobie. Můžete být extrémním nacionalistou i gayem bez nějakých vnitřních rozporů.“

Jeden upřímný komentář na gay-rasistických stránkách jde ještě hlouběji do rasistického šílenství. Jeden homosexuál z Ohia říká: „I když jsi gay a bílý nebo retardovaný a bílý, jsi bílý a to je to, na čem záleží! Namísto abychom se dívali, jak bílá rasa směřuje k vyhynutí, protože bezcenné rasy jako černoši či Mexičani plodí miliony dětí denně, musíme s těmi sráči a jejich hovny bojovat. Znásilňují naši zemi.“ Je pravda, že se rasismus a homofobie nemusí nutně překrývat – ale jak vysvětluje rabín Rabbi Bernard Melchman: „Homofobie a antisemitismus jsou často různé části té samé nemoci. Rasisté jsou obvykle homofobové.“ Dokonce i po přečtení všech těch výkřiků na jejich stránkách jsem se necítil blíže pochopení toho, proč se tolik gayů o své vůli spojuje s těmi, kteří se nakonec vždycky obrátí proti nim, přesně jak to udělali nacisté.

Bojovník za práva gayů Peter Tatchell pro to má zajímavé a delikátní vysvětlení. Je pro to mnoho důvodů. Někteří z nich tím popírají svoji homosexualitu. Jdou směrem hypermaskulinity, nejextrémnější možnou cestou, jak vystupovat jako muž, čímž ostentativně odmítají vnímání homosexuality jako zženštilosti. Tito problémoví muži mají jednoduchou představu: „Skuteční muži jsou tvrdí, teplí lidé jsou slabí. A když jsem tvrdý, nemůžu být teplý.“ Je to zoufalá cesta, jak si potvrdit své mužství.

Magazín Searchlight – bible britského antifašistického hnutí se špiony v každé větší extrémně pravicové organizaci – nabízí alternativní vysvětlení. „Někteří muži reagují na všeobecné odsuzování společností setrvávající v nepřátelství ke gayům tak, že hledají útočiště a nový mocenský status na krajní pravici,“ vysvětluje jeden z jejich autorů. „A politika, kterou fašistické skupiny dodržují, jim ho dává: nejsou v nich psanci, protože jsou bílí lidé, nadřazení všem ostatním. Svoji homosexuální stránku osobnosti skryjí, nebo odmítnou její společensky méně akceptovatelné části, jako je zženštilost, a na odiv vystavují ty, které považují za nadřazené.“

Ale je zde jiná zásadní otázka: Musí se fašistické hnutí nutně obrátit proti gayům? V případě nacistů to vypadá, že tomu tak nebylo; Hitlerův hlavní důvod pro likvidaci Rohma neměl co do činění se sexualitou. Z mého pohledu coby pokrokově myslícího levičáka je všechen fašismus zlo, musí to ale tak vidět všichni gayové? Je možné být gay-fašistou a nejednat proti svým vlastním zájmům? Fašismus je často definován jako „politická ideologie prosazující hierarchické uspořádání moci ve společnosti, která systematicky popírá rovné postavení určitých skupin.“ Je pravda, že v této hierarchii by gayové mohli mít prospěch např. na úkor černochů. Ale uvážíme-li obecné rozšíření homofobie, není to tak, že i ti, co nevidí fašismus jako zlý z nejvnitřnější podstaty, strašně riskují, když ho podporují? Neobrátí nakonec sama kultura zuřivost okolí proti gayům? Taková se zdá lekce, kterou nám dal ubohý, krátký a špinavý život Ernsta Rohma.

Rostoucí povědomí o roli gayů ve fašistickém hnutí je dnes zneužíváno některými homofoby. Obzvláště praštěné revizionisticko-historické dílo „historika“ Scotta Livelyho nazvané „Růžová swastika“ (The Pink Swastika) se pokouší obvinit gaye z celého holokaustu a vraždy gayů v táborech popisuje jako násilí uvnitř gay-komunity. Typický webový komentář knihy absurdně tvrdí: „The Pink Swastika ukazuje, že zde bylo mnohem více brutality, znásilnění, mučení a vražd spáchaných nacistickými homosexuály na nevinných lidech, než jich bylo spácháno na homosexuálech samých.“

Nicméně nemůžeme dovolit, aby tito blázni bránili gay-hnutí ve vážné sebereflexi. Má-li Bruce LaBruce pravdu, mnohé tradiční prvky gay kultury poskytují viru fašismu bohatou živnou půdu, v níž se může uchytit: kult těla, velebení síly a fetiš krutosti a autoritářských osobností. Potřebují stále ještě nějací gayové poučení o tom, že fašisté nepřinesou Bájné řešení pro gaye, ale Konečné řešení pro nás všechny?

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

CAPTCHA

Komentáře

1)  homido (07.05.2015 11:10)

Homosekšl jsou z pekla!

1

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Hledat

Kontakt

post@homosexualita.eu

Kdo má poštovního klienta klikne na emailovou adresu výše. Jinak adresu zkopírujte a vložte do adresní řádky emailu.

Náhodný obrázek