Proč Hitler zpřísnil tresty za homosexuální styk

Sekce

Rychlé zprávy

Zákon nabídky a poptávky a podíl gayů na zneužívání dětí

Na internetu se nacházejí dva dobře zpracované materiály, ze kterých se dají vyčíst informace o rozsahu zneužívání dětí gayi.

/gallery/Sascha Schneider - pederastie - perex.jpg

Autor: Pavel Čermák

Paragraf 175, který kriminalizoval homosexuální styk, byl součástí německého trestního zákoníku v letech 1871 – 1994. Po nástupu Hitlera k moci roku 1933 začala policie jeho porušování přísněji stíhat a v roce 1935 byl novelizací jeho dosah poněkud rozšířen. V západním Německu byl roku 1969 zmírněn na postih vyjmenovaných případů a v roce 1994 zrušen.

V tomto článku nemám ambici popsat všechny důvody, které mohly vést Hitlera k rozhodnutí potlačit homosexuální ideologii a homosexuální chování. Zásadní roli hrály všeobecné důvody, jako zneužívání dětí homosexuály, sexuálně přenosné nemoci a stabilita rodin. Existovaly však také aspekty specifické pro Německo třicátých let.


1) Nacistická perverze - homosexualita

Prvním a velmi naléhavým důvodem, proč Hitler musel začít řešit problémy s homosexuály byly nepochybně výpady německé levice. Její postoje podrobně popisuje kniha Historie homosexuality v Evropě: Berlín, Londýn, Paříž 1919 - 1939, jejíž autorkou je francouzská historička Florence Tamagne, která se specializuje na kulturní historii genderové problematiky a homosexuality. V kapitole Zmatená linie německé levice se zabývá postoji dvou německých levicových stran, Sociálně demokratické strany Německa SPD (vedoucí strany Výmarské republiky) a Komunistické strany Německa KPD:

 

SPD a KPD zaujaly dvojznačný postoj k homosexuální politice. Na jedné straně podporovaly homosexuální hnutí a volaly po zrušení §175. Na druhé straně využívaly homosexuálních skandálů k pošpinění politické buržoazie a jejích oponentů a neváhaly samy spustit homofobní kampaně. V roce 1902 publikoval Vorwärts článek, který odhalil, že Alfred Krupp, bohatý průmyslník a výrobce zbraní, se bavil s mladým mužem v jeho vile na Capri. V důsledku skandálu spáchal Krupp sebevraždu. Také Eulenburgovu aféru SPD využila k politickým cílům. V červenci 1924 se stal záminkou pro novou kampaň Haarmannův případ. Komunistické noviny Rote Fahne popsaly 17. Července 1924 Haarmanna jako velmi vážného kriminálníka a sadistického homosexuála, dobře známého policii a soudům. Komunistický tisk začal označovat policejní brutalitu jako „Haarmannovy metody“ a požadoval, aby byla policie očištěna od sadistických, homosexuálních, kriminálních, monarchistických a fašistických elementů. Tato zneužívání vedla Svaz pro lidská práva k publikování protestu v čísle 24/1924 Listu pro lidská práva, který jasně ilustruje zmatek a zklamání homosexuálních organizací.

Avšak nejvážnější skandál byl ten, který vypukl v letech 1931 a 1932 okolo osoby Ernsta Röhma. První fáze začala v roce 1931. Röhm se skutečně v tom roce ocitl v centru velkého homosexuálního skandálu. …..  Tento případ byl nakonec odložen pro nedostatek důkazů.

Avšak 14. dubna 1931socialistické noviny Münchner Post publikovaly anonymní dopis od bývalého nacisty, který obvinil Röhma z homosexuality. V červnu noviny publikovaly několik dopisů, které znovu probíraly toto tvrzení. 22.června se objevil bombastický titulek: „Teplé bratrstvo v hnědém domě. Sexuální život Třetí říše.“ 24. Června 1931Volkischer Beobachter, orgán nacistické strany popřel obvinění a obvinil noviny z falšování dokumentů. Aféra nabírala páru v roce 1932. 7. března 1932, uprostřed volební kampaně, Münchner post publikoval dopisy z let 1928 a 1929, které Röhm adresoval svému příteli Dr. Heimsothovi. Röhm by tehdy v Bolívii a vyjadřoval lítost, že nemůže najít žádné společníky. Chyběli mu mladí Berlíňané.  Socialistický tisk začal popisovat Röhmovu homosexualitu v hrůzných a hysterických tónech, obvykle rezervovaných pro nejlevnější plátky. 22. června 1931Münchner Post psal o druhu smilstva o kterém hovoří §175, ze kterých vstávají hrůzou vlasy na hlavě. 10. března 1932 se objevil ve Vorwärtsu titulek o mladých SA “ve spárech pana Röhma“.  Komunistická strana se 11. března 1932 v Rote Fahne připojila: Hitlerovská strana je hnízdem informátorů a špionů, intrik mezi lídry a té nejhorší korupce.  Welt and Abend hovořil o „Intrikách a sexuálním pokrytectví ohledně §175 v Hedemanstrasse“ a zneužívání nezaměstnaných mladých dělníků kapitánem Röhmem. Cílem kampaně bylo odhalit pokrytectví strany, která tvrdila, že chce obnovit ctnosti německého lidu a která burcovala proti homosexualitě jako židovském a bolševickém moru. Levicové strany zvláště doufaly, že se jim podaří vyprovokovat rodiče dětí, které se angažovaly v nacistickém hnutí.

Kampaň měla katastrofální dopad na veřejné mínění, protože stavěla do jedné řady homosexualitu s korupcí a fašismem. …..

Ve skutečnosti v samotném vedení komunistické strany byly rozdíly, pokud jde o homosexualitu. Určité poznámky spojovaly homosexualitu a kapitalismus a článek publikovaný 28. října 1927 v Rote Fahne popisoval homosexualitu jako neproletářskou. Počínaje rokem 1934 byla homosexualita jasně označována jako „fašistická perverze“.


Mohlo by se zdát, že dnes, již téměř po sto letech, nemá smysl probírat detaily politického dění Výmarské republiky, protože se jedná o dobové záležitosti ovlivněné stupněm vědeckého poznání.  Přesto je podrobné dokumentování tehdejších události pro dnešní dobu nesmírně užitečné, neboť velké zastoupení homosexuálů mezi členy národně socialistických organizací je dosud v oficiálním popisu dějin zuřivě popíráno.

V postojích tehdejší levice, která používala pro homosexualitu označení „fašistická perverze“ nacházíme potvrzení této skutečnosti z dalšího zdroje. Je pozoruhodné, jak autorka výslovně uvádí, že právě počínaje rokem 1934 levice jasně označovala homosexualitu za fašistickou perverzi. Vždyť Noc dlouhých nožů, při které byl odstraněn Röhm a další homosexuálové, se odehrála ve dnech 30. 6. až 2. 7. 1934. Dalo by se tedy čekat, že levice přehodí výhybku a bez ohledu na předchozí výpady podpoří komunitu homosexuálů pronásledovanou nenáviděnými nacisty.  Když už ne kvůli ideovým principům, tak alespoň v duchu poučky „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“.  Tento postoj však naznačuje, že spojení mezi homosexuály a národními socialisty bylo velmi silné a v méně zřetelné podobě pokračovalo i po oficiálním odsouzení homosexuality národními socialisty. Jak čteme z dobových dokumentů, tak si levice také dobře uvědomovala rozsah zneužívání dětí a dospívajících homosexuály a tyto skutečnosti jim poskytovaly věcnou základnu k útoku proti homosexuálům - fašistům.

Hitler sám zaujímal k homosexualitě, na rozdíl od Himmlera, pragmatický přístup a nedělalo mu žádný problém s nimi dlouhá léta úzce spolupracovat. Noc dlouhých nožů je dnes většinou i oficiálními historiky popisována především jako boj o moc v Německu, při kterém bylo obvinění z homosexuality použito spíše k zastření skutečných důvodů a k ospravedlnění tvrdého postupu. Předpokládám však, že pro Hitlera bylo náhlé, radikální odsouzení homosexuality do značné míry nutností, aby odvrátit politické útoky ze strany levice a ujistit německé rodiče, že národně socialistické mládežnické organizace a vojenské školy jsou místem, kam mohou posílat své děti bez obav z homosexuálního zneužívání.

O nebezpečí homosexuality pro německou společnost přesvědčuje poválečný osud paragrafu 175, namířeného proti homosexualitě, o kterém se na Wikipedii dočteme:

V roce 1945, po osvobození koncentračních táborů, byli někteří homosexuální vězni povoláni do vězení, aby si odseděli tresty, které dostali na základě paragrafu 175. V roce 1950 východní Německo zrušilo nacistický dodatek k paragrafu 175, zatímco západní Německo jej ponechalo v platnosti a dokonce jej podržel i ústavní soud. Okolo 100.000 mužů bylo v letech 1945 – 1969 obviněno a okolo 50.000 usvědčeno.


Jistě není náhodou, že Německo, kde po kapitulaci vše záleželo na vůli spojenců, si ještě tolik let podrželo přísný postoj vůči údajně nacisty pronásledovaným homosexuálním mužům.

Nacházím zde však ještě další a podstatně aktuálnější souvislost se současností.  Taktika levice a celého klubka vlivných skupin, které podporují homosexuální ideologii je dnes stejná jako za Výmarské republiky.  Podporují volný přístup homosexuálů k mládeži, stejný legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku a šíření homosexuální propagandy ve školách. Pokud si skauti, církve, nebo kdokoli jiný dovolí pokračovat v ochraně dětí a dospívajících před riziky sexuálního zneužívání, pohlavních nemocí a lživou propagandou, tak je vytrvale osočují z diskriminace.

V momentu, kdy v takových institucích začnou homosexuálové konat své zhoubné dílo, začnou nevybíravě útočit, jako to předvedli v případech sexuálního zneužívání v katolické církvi. Najednou se objeví na prvních stránkách novin bulvární titulky a uvnitř celé dvoustránky věnované popisu jednotlivých případů. Pokud je homosexuálem kněz, tak se náhle jedná o toho nejhoršího kriminálníka, přesto že v jiných případech ti samí autoři prohlašují, že homosexuální styk čtrnáctiletým chlapcům nevadí. Pokud se to týká církve, tak také novináři náhle přestanou rozvíjet teorie, že o pedofilii se vlastně jedná pouze při sexu s dětmi před začátkem puberty.

Tady se však teprve dostáváme k té největší ironii. Když v době Výmarské republiky liberální levičáci chtěli napadat nacisty kvůli zneužívání dělnických chlapců, tak ještě museli otevřeně hovořit o homosexuálním zneužívání. Dnes se jejich kontrola společnosti posunula do další úrovně. Moc homosexuální lobby je dnes taková, že když napadají své odpůrce z řad církví a skautingu, tak si dávají pozor, aby mluvili pouze obecně o sexuálním zneužívání dětí a běžný čtenář nezaregistroval, že se jednalo o homosexuály. Aby nebylo na první pohled jasné, že se jedná o chlapce, tak se snaží používat genderově neutrální termíny, jako oběti nebo děti.  Pokud si někdo dovolí poukázat na to, že se jedná převážně o homosexuální zneužívání, stane se okamžitě terčem vzteklého útoku masmédií, jako třeba kardinál Tarcisio Bertone, o kterém homosexuální aktivisté prohlásili, že je „homofob, překrucovač pravdy, ten poslední, kdo by měl hovořit o sexualitě“.

Někdy se objevuje zmínka, že odsouzení homosexuality národními socialisty mělo umožnit útok na Římskokatolickou církev. Nezdá se však, že by to mohl být důvod hlavní, protože kampaň proti římskokatolíkům vrcholila až v roce 1937 a navíc celá kampaň obviňující církev ze zneužívání dětí skončila velkým neúspěchem. Florence Tamagne popisuje Goebbelsův proslov k 25.000 posluchačům v Berlíně roku 1937 a celkově hodnotí nezdar proticírkevní kampaně následovně:

Proslov obratně využíval lidových instinktů a prezentovala kněžstvo nejen jako homosexuály, ale jako ty, kteří kazí mládež a zneužívají hendikepované. Goebbels a nacističtí vůdci se v kontrastu představovali jako ukázka rodinných ctností. Řeč byla několikrát přerušována davem křičícím:  „Pověste je! … Masakrujte je! …“

Protikatolická kampaň pokračovala až do roku 1941. K roku 1936 byly všechny katolické mládežnické organizace rozpuštěny. Mniši byli vyhnáni z více než 35 klášterů. V roce 1941 Goebbels zakázal všechny katolické časopisy a noviny. Mezi lety 1937 a 1945 zemřelo v koncentračních táborech 4000 kleriků v důsledku mučení, nemocí a hladovění.

Přesto, že homofobní kampaň vrhla stín na katolické kněžstvo, ve svém výsledku se jednalo o nezdar. Z přibližně 20.000 německých kněží bylo odsouzeno pouhých 57. Ze 4.000 příslušníků pravidelného kněžstva bylo odsouzeno pouze 7. Z 3.000 laických bratří bylo usvědčeno 170, převážně Františkánů. Mezi lety 1933 a 1943 odešlo z katolické církve méně než 0,5 % z 22,4 milionu německých katolíků.


V první polovině dvacátého století ještě nacházíme Římskokatolickou církev silnou. Dokázala vzdorovat tlaku vlivné homosexuální lobby, která již na přelomu devatenáctého a dvacátého století pod vedením homosexuálů jako byl Hirschfeld a Friedlaender usilovala o převýchovu společnosti. Ve třicátých letech navzdory tomu, že nacisté kontrolovali celý státní aparát a že některé případy zneužívání byly vyloženě fabrikovány na základě falešných svědectví, došlo k odsouzení jen velmi malého počtu kněží..

V šedesátých letech to již tak slavné nebylo. Kulturní revoluce a podobné ideologie prostoupily všemi vrstvami společnosti. Církev, která dokázala vzdorovat hrubému nátlaku v podobě koncentračních táborů a poprav podlehla úpadkovému megatrendu západní civilizace a soft power chytré propagandy a nechala se dotlačit k neblahým reformám, které umožnily rozrůstání homosexuálního podsvětí v církvi.

Touto kritikou se však nechci stavět do jedné řady s masmédii, pokud jde o útok na církve, protože rozsah zneužívání v církvi nijak nevybočuje z úrovně obvyklé ve sportovních oddílech, sekulárních mládežnických organizacích, státních školách, dětských domovech atd. To je však již jiná, rozsáhlá problematika, kterou se budu zabývat samostatně. Prozatím mohu odkázat na dobrou analýzu v článku S papežem proti homoherezi.

O tom, že se nacisté vypořádali s rozbujelou homosexualitou ve vlastních řadách jen povrchně svědčí například Žid Stephan Ross, který byl v nacistickém vězeňském táboře od svých devíti do čtrnácti let. V článku Holocaust Survivor: Molested by Homosexual Guards se doslova píše:

Odhaduje, že okolo 20 % těch, kteří hlídali židovské vězně byli homosexuálové. A také říká, že Hitler možná zaujal veřejný postoj proti homosexuálům, ale myslí si, že tento postoj byl jednoduše nástrojem k tomu, aby se dostal na katolické kněze nebo jiné skupiny, které chtěl odstranit ze společnosti.

„Všechno co (obvinění z homosexuality) museli udělat, aby se dostali ven (z tábora) bylo podepsat papír, kde prohlásili, že byli rehabilitováni a již to nikdy nebudou dělat (účastnit se v homosexuálních aktivitách)“ říká.

 

Podrobné informace o počtech homosexuálů mezi národními socialisty uvádí Scott Lively v článku Homosexualita a nacistická strana a tak není třeba, abych tento článek zbytečně protahoval.

Mám hypotézu, že homosexualita levici sloužila a stále slouží jako trojský kůň proti pravicovým, konzervativním a vlasteneckým hnutím. Pro většinu homosexuálů, což jsou ti hypermaskulinní, totiž není levicový a levicově liberální program ani trochu atraktivní. Považují se za elitu národa a proto také nazývají své akce jako gay pride = pýcha gayů. Spojování s feministickým hnutím, zženštilostí, chudými a postiženými jim rozhodně neimponuje.

Dobře tuto mentalitu vystihují názory homosexuálního Žida Benedicta Friedlaendera, který v roce 1903 spoluzakládal Gemeinschaft der Eigenen (The Community of the Exceptional), což je hypermaskulinní větev homosexuálů. Friedlaender vedl v roce 1907 hnutí za rozštěpení Hirschfeldova Committee orientovaného na zženštilou homosexualitu, které však neuspělo částečně i kvůli Friedlaenderově úmrtí v roce 1908.

Claudia Bruns uvádí v článku The Politics of Masculinity in the (Homo-)Sexual Discourse (1880 to 1920) celou řadu Friedlaenderových názorů z jeho knihy Die Renaissance des Eros Uranios:

Lidé pod těmito vlivy (žen) musí degenerovat do ochlokracie, gynekokracie a kleptokracie a prohrají boj mezi národy. To je jeden z mála jasně rozpoznatelných základních zákonů historie národů. …

Smysl pro rodinu je jedna z nejprimitivnějších tužeb, sdílená se zvířaty, která může být vyzdvihována jedině gynekokraty (muži, kteří chtějí, aby jim dominovaly ženy).


Podobné názory představoval v českém prostředí například homosexuál Bohumil Jednorovič Kosovský publikující pod jménem Ivan Horný. V roce 1931 napsal v Hlasu sexuální menšiny na adresu zženštilých homosexuálů:

„Je to nejbolavější vřed na těle stejnopohlavní lásky, vedle nejhnusnějšího vyděračství. (...) Slušný homoerot, aby pomalu zdaleka se vyhýbal místům, kde tyto vředy se usadily. I staří zkušení pasáci, kteří půl života prodleli v polosvětě nejnižšího řádu, otřásli by se hnusem nad řečmi, které vedou při své „zábavě“. (...) Plevel, jímž zaneřáděny jsou naše řady, budiž konečně již jednou navždy odstraněn. (...) Chceme-li očistu v nazírání, chceme-li od sexuální většiny pochopení a žádáme-li s touto rovného práva na život, pak postavme se také na úroveň slušnosti a nedopusťme, aby naše dobré jméno bylo slučováno se zrůdami, jejichž životní úkol sahá jen po poživačnostech ve skutcích i slovech“. https://dspace.upce.cz/bitstream/10195/38285/1/SeidlJ_MuznostJakoCtnost_2010.pdf


Při takových názorech a přesvědčení o nadřazenosti (homosexuálních) mužů, které jsou v hypermaskulinní, většinové skupině homosexuálů časté, byť nemusí mít tak uvědomělou a extrémní podobu, není divu, že homosexuálové liberálně levicovými a sociálně orientovanými organizacemi opovrhují. Za těmito názory je jasně cítit nietzcheovskou filosofickou linii. Kruh navíc perfektně uzavírá také to, že i Nietzsche byl s vysokou pravděpodobností homosexuál, ba dokonce možná i Schopenhauer, který napsal, že tváře žen nejsou ničím v porovnání s tvářemi hezkých chlapců a že ženy považují za krásné pouze muži, jejichž intelekt je zamlžen sexuálním instinktem. http://www.williamapercy.com/wiki/images/Schopenhauer.pdf

O levici orientovanou liberálně a egalitářsky zřejmě projevovali zájem pouze femininní, menšinoví homosexuálové, které v té době reprezentoval další homosexuální Žid Magnus Hirschfeld.

Proto tehdejší sociální demokraté a komunisté nenesli takové břemeno v podobě homosexuálního zneužívání dětí a dalších excesů gayů a mohly v klidu lobbovat za zákony, které ve svém důsledku otevírají homosexuálům volnou cestu k dětem. Když potom v národně socialistických organizacích začaly vycházet světlo spousty případů zneužívání, tak levice neváhala tuto kartu proti svým úhlavním politickým soupeřům použít, byť tím hodila homosexuály přes palubu.

 

2) Homosexualita podvrací porodnost

Dalším důvodem proč Hitler zakročil proti homosexuálům byla německá demografie. Němci dobře věděli, že to byla do značné míry právě nízká porodnost, která způsobila pád Francie z pozice světové velmoci do statutu druhořadé evropské mocnosti. Na následujícím grafu červená křivka ukazuje, že Francie v porodnosti hluboce zaostávala za svými mocenskými konkurenty v celém dlouhém období od roku 1870 až do první světové války. Německo v celém tomto období vedlo (kromě nepříliš významné Itálie), avšak v období první světové války se německá porodnost dostala na podobnou úroveň, jako u hlavních mocenských konkurentů, Francie a Spojeného království. V roce 1933 dokonce německá porodnost propadla spolu se Spojeným královstvím na nejnižší úroveň z pěti zemí sledovaných v grafu a narodilo se pouhých 971.000 dětí.

Německo - demografie.jpg

Počet porodů v přepočtu na tisíc obyvatel. Kromě dlouhodobého poklesu v průběhu celých sedmdesáti let zachycených v grafu zde vidíme hluboký pokles za první světové války. Německo se za Výmarské republiky propadlo spolu se Spojeným královstvím až na nejnižší úroveň z pěti sledovaných zemí a následně se vzpamatovalo až po nástupu Hitlera k moci. http://www.voxeu.org/article/demographic-consequence-first-world-war

Německou porodnost z doby těsně před nástupem Hitlera k moci na úrovni patnácti živě narozených dětí na 1000 obyvatel dnes má v Evropě jen Irsko a Kosovo a pro celou Evropskou unii se pohybuje okolo 10,4. V roce 1933 byla několikanásobně vyšší dětská úmrtnost a tak byla pro zachování populace potřebná i poněkud vyšší porodnost. I tak je však současný stav Evropské unie díky nízké porodnosti katastrofální.

Národní socialisté pod Hitlerovým vedením zavedli celou řadu opatření k podpoře rodin a zvýšení porodnosti. Jedním z nich bylo udělování Čestného kříže německé matky. Bronzový se uděloval za čtyři potomky, stříbrný za šest potomků a zlatý za osm potomků.

Čestný kříž německé matky.jpg

Bronzový, stříbrný a zlatý Čestný kříž německé matky.

V roce 1933 byl přijat Zákon na podporu manželství, podle kterého mohly páry, které nově uzavřely manželství získat půjčku 1000 marek. Tato částka odpovídala devítinásobku průměrné mzdy. Při narození dítěte jim byl dluh snížen o 250 marek, takže po narození čtvrtého dítěte nemuseli splácet nic.

Národní socialisté si dobře uvědomovali, že nejde jen o prostou porodnost, ale že pro dobrou výchovu dětí je potřebné zázemí fungující rodiny. Zřejmé je to například z toho, že podmínky pro udělení Čestného kříže německé matky zahrnovaly kromě rasových hledisek též celou řadu dalších podmínek jako celistvost rodiny, schopnost rodiny postarat se o zabezpečení dětí, manželskou věrnost, absenci prostituce nebo promiskuitního chování atd. Byli si též dobře vědomi dopadů pohlavních nemocí, v té době především syfilidy.

S vizí německé společnosti založené na stabilních rodinách vychovávajících dostatek zdravých dětí se homosexuální životní styl v žádném případě nemohl slučovat. Těžko by společnost mohla očekávat od německých žen, že se budou doma pilně a věrně starat o hojné potomstvo a muži si zatím budou užívat homosexuální orgie v kasárnách a gaybarech, kterých byl tehdy zejména v Berlíně bezpočet. Když by si na své ženy vzácně udělali čas, tak by je nakazili syfilidou nebo jinými pohlavními nemocemi, což může vést k neplodnosti, potratům a porodům postižených dětí.

V Čechách předvedl nebezpečí řádění homosexuálů v armádě výchovný poradce hradní stráže, psycholog Miloš Topolovský. Závažností syfilidy pro novověkou evropskou společnost před objevem antibiotik jsem se zabýval v článku Syfilis – AIDS předantibiotické éry novověku.

 

3) Židé jako hlavní původci šíření homosexuální ideologie a homosexuality v Německu

Pokud jde o podíl nacistů na šíření homosexuality, ze kterého je obviňovala tehdejší levice,  píše o něm Scott Lively v článku Homosexualita a nacistická strana, nebo třeba Johann Hari v článku  Zvláštní, zvláštní příběh gay fašistů, tak se však musím národních socialistů z historického pohledu zastat. Homosexuální propaganda začala konat své zvrhlé dílo dávno před tím, než byla v roce 1920 založena nacistická strana.

Jan Seidl píše v diplomové práci "Pokus o odtrestnění homosexuality za první republiky", že Německo bylo v prvních třech dekádách 20. století považováno za Mekku homosexuality:

Výbor založil roku 1897 lékař židovského původu Magnus Hirschfeld (1868-1935), který je všeobecně považován za jednoho z nejvýznamnějších světových průkopníků lékařské sexuologie. Hlavní náplní činnosti výboru byl boj za změnu § 175 německého trestního zákona (ekvivalent rakouského § 129), popularizace vědeckých poznatků o homosexualitě a povzbuzení samotné homosexuální menšiny k aktivní účasti v zápasu za svá práva. Snažení výboru sklízelo aspoň na tomto poli úspěch – německý homosexuální aktivismus doznal od konce 19. století nevídaného rozmachu. Německo, a jmenovitě Berlín, byly v prvních třech dekádách 20. století považovány za jakousi světovou mekku všeho, co se homosexuality týká. Role německého vlivu v české diskuzi o dekriminalizaci tedy není překvapivá. http://is.muni.cz/th/64594/ff_m/stesura_dipl._opravdu.pdf


Žid Magnus Hirschfeld tedy založil Vědecko-humanitární výbor na podporu homosexuálů již roku 1897, kdy bylo Hitlerovi pouhých osm a Röhmovi devět let.

Další Žid Benedict Friedlaender v roce 1903 spoluzakládal Spolek výjimečných (Gemeinschaft der Eigenen, The Community of the Exceptional), který reprezentoval hypermaskulinní větev homosexuálů. Friedlaender vedl v roce 1907 hnutí za rozštěpení Hirschfeldova výboru orientovaného na zženštilou homosexualitu. Pokud nebyl nejdůležitější osobností tohoto hypermaskulinního hnutí homosexuálů, tak určitě patřil mezi jeho klíčové exponenty a byl jeho hlavním teoretikem.

Sascha Schneider - pederastie.jpg

Sascha Schneider, "Úsvit" (1897), Reprodukce vyšla v časopisu Der Eigene, což byl první homosexuální časopis na světě (Leden 1905). Homosexuálové hypermaskulinní skupiny, sdružovaní od roku 1903 ve Spolku výjimečných (Gemeinschaft der Eigenen) preferovali chlapce, u kterých se ještě nezačaly objevovat druhotné sekundární znaky. Když jim začalo růst tělesné ochlupení, tak vztah s nimi ukončili a hledali si novou oběť.

Charakteristické bylo i složení důležitých osobností, které se zasazovaly za zrušení §175, který kriminalizoval homosexuální chování. Jak uvádí Wikipedie, tak pod peticí za zrušení antihomosexuálního §175 z roku 1898 se skvěla jména jako Albert Einstein, Hermann Hesse, Käthe Kollwitz, Thomas Mann, Heinrich Mann, Rainer Maria Rilke, August Bebel, Max Brod, Karl Kautsky, Stefan Zweig, Gerhart Hauptmann, Martin Buber, Richard von Krafft-Ebing a Eduard Bernstein.

Stojí za to proklikat se jmény signatářů petice, které autoři hesla Magnus Hirschfeld na Wikipedii považovali za hodné jmenovitě uvést a hned je jasné, odkud vítr vane. Výrazná převaha Židů a na prvním místě velký plagiátor Einstein. (theoccidentalobserver, wikipedia)

Další příklad enormního zastoupení Židů v hnutí za práva homosexuálů nacházíme mezi stoupenci Gustava Wynekena v německém mládežnickém hnutí. Gustav_Wyneken vymyslel termín „pedagogický eros“, pod kterým se skrývala erotická přitažlivost a/nebo láska mezi učitelem a žákem. Zaváděl pederastii do mládežnických organizací typu skautingu, jako byl Wandervogel. Kromě pedagogického erosu hlásal celou řadu dalších idejí, jako třeba jugendkultur.

O vývoji tohoto wynekenovského, pederastního směru v německém mládežnickém hnutí lze najít důležité informace v knize Walter Benjamin and the antinomies of tradition, kterou napsal John Joseph McCole. Na stranách 38 – 40 se dočteme, že z německého mládežnického hnutí zastřešovaného organizací Freideutsche Jugend se vyčlenili tzv. radikálové, kteří nekompromisně zastávali ideály autonomní kultury mladých a šířili Wynekenovy ideje. Freideutsche Jugend ze svých řad všechny skupiny spojované s Wynekenem v roce 1914 vyloučila. Dále se zde o radikálech píše:

Jejich politická orientace byla levicově-liberální, socialistická a v některých případech anarchistická, což je vrhalo do sporu s lidovými (völkisch) nacionalisty, ke kterým tíhla majorita. Navíc nejprominentnější představitelé radikálů, zvláště v Berlíně a Vídni, byli dětmi židovských Bildungsbürgertum.


K tomu se dále v poznámce č. 10 uvádí čísla, která odhadl Žid, sionista, freudo-marxista a jeden z vůdců radikálů Siegfried_Bernfeld:

Na početní převahu poukazoval Bernfeld, který později odhadoval, že v roce 1914 byly radikálů 3000, ze kterých „určitě“ jedna třetina byli Židé; a z 500 vídeňských členů jeho akademického komitétu bylo 450 Židů. Situace v Berlíně byla pravděpodobně víceméně stejná jako ve Vídni.


Ve vedení tohoto ne příliš početného, ale vlivného hnutí radikálů wynekenovského, pederastního směru tedy bylo dokonce 90 % Židů!

Z výše uvedených údajů je zřetelné, že podíl Židů na šíření homosexuální ideologie, homosexuality a pederastie mnohonásobně převyšoval jejich zastoupení v německé populaci ve výši necelého jednoho procenta. V lednu 1933 žilo v Německu 522.000 Židů při celkové populaci 66 milionů.

S ohledem na to, že šíření homosexuální ideologie a homosexuálního chování bylo v plném proudu již na přelomu devatenáctého a dvacátého století, je vysoce pravděpodobné, že mnozí budoucí nacisté byli sami jako děti zneužíváni, či jinými slovy, zasvěcováni do tajů mužské homoerotiky, řecké lásky, jak by to popsal Friedlaender. Kdo si myslí, že homosexualita je dědičná a tím pádem se podíl homosexuálů v populaci nemůže měnit, ať se podívá na to, jak sami homosexuální aktivisté popisují rozšíření homosexuality v antickém Řecku.

Mohutná vlna šíření homosexuální ideologie a homosexuality tedy zasáhla Německo o mnoho let dříve, než vůbec došlo ke vzniku první národně socialistické organizace. Inklinace homosexuálů k idejím vyznávaným národními socialisty jejich koncentraci v nacistických organizacích jenom určitým podílem navýšila.

I mezi lidmi, kteří stáli u kořenů národně socialistické ideologie samozřejmě najdeme homosexuály. Jedním z nich byl třeba, Jörg Lanz von Liebenfels bývalý cisterciácký řeholník, vyloučený z řádu právě kvůli homosexuálním stykům. Nemohu však najít žádné informace o tom, že by se podílel na šíření homosexuální ideologie. To neznamená, že by to vůbec nedělal. Pokud to dělal, tak jeho vliv byl malý a navíc by to dělal v době, kdy již byla v plném proudu mašinerie vedená Židy Hirschfeldem, Friedlaenderem a dalšími.

Němci o mimořádném vlivu Židů na homosexuální hnutí dobře věděli a určitě to pro ně bylo varovné samo o sobě. Židé již před rokem 1933 stihli za sebou zanechat nedozírné moře zla v podobě účasti na kdejaké genocidě, vyvražďování a podvratných aktivitách.

Vysoký podíl Židů i jejich odnoží, krypro-Židů sabatiánů (Sabbateans) a dönmehů na genocidě křesťanských Arménů (1 – 1,5 milionu obětí), asyrských křesťanů (0,5 – 0,75 milionu) a Řeků je dnes historiky dobře zmapován. Touto genocidou jsem se zabýval v článku Pronásledování křesťanů. Židé nebo muslimové?, kde lze najít pár odkazů a klíčových slov pro podrobnější studium.

Enormní podíl Židů ve všech klíčových orgánech komunistického režimu Sovětského svazu v prvních letech po revoluci je notoricky známý a proto jej zde nebudu probírat. Stalin v procesu upevňování své osobní moci většinu Židů z nejvyšších mocenských pozic postupně odstranil, ale i tak píše Sever Plocker v článku Stalinovi Židé, že ještě v roce 1934 bylo 38,5 % nejvyšších postů v sovětském bezpečnostním aparátu obsazeno Židy. Plocker například také uvádí, že izraelští studenti středních škol nikdy neslyšeli jméno Genrich Jagoda, o kterém píše:

… Genrich Jagoda, největší židovský vrah dvacátého století, zástupce velitele GPU a zakladatel a velitel NKVD. Jagoda pilně uváděl do praxe Stalinovy kolektivizační příkazy a je zodpovědný za smrt přinejmenším deseti milionů lidí. Jeho židovští zástupci založili a řídili systém gulagů.


Židy nacházíme na klíčových postech prakticky ve všech komunistických stranách a hnutích Evropy a Ameriky. Podle Černé knihy komunismu (Stéphane Courtois) mají komunistické režimy na svědomí smrt 94 milionů lidí (převážně v Číně), což čtyřnásobně převyšuje počet obětí nacismu a navíc většina obětí komunismu zemřela v době míru!

Kvůli rozsahu vyvražďování, pro které se těžko hledá srovnání v celé historii lidstva, jsou tyto informace pro mnohé těžko uvěřitelné a až příliš kontroverzní. Proto bych k tomuto tématu meziválečné pověsti Židů chtěl uvést ještě jednu málo známou a donedávna zatajovanou skutečnost, že se Židů obával i sám prezident Franklin Delano Roosevelt (FDR). Zde uvádím několik citací z článku, který publikoval v roce 2013 Rafael Medoff v novinách Los Angeles Times pod názvem Co FDR řekl o Židech v soukromí:

V květnu 1943 se prezident Franklin Roosevelt potkal s britským předsedou vlády Winstonem Churchillem v Bílém domě. Bylo to 17 měsíců po Pearl Harboru a o trochu více než rok před Dnem D. Oba spojenečtí vůdci hodnotili dosavadní válečné úsilí a diskutovali své plány pro poválečnou éru. V jednom bodu v průběhu diskuse FDR navrhl něco, čemu říkal „nejlepší cesta k vyřešení židovské otázky“.

Víceprezident Henry Wallace, který si zapisoval konverzaci do svého deníku řekl, že Roosevelt mluvil souhlasně o plánu (doporučeném geografem a prezidentem Univerzity Johna Hopkinse Isaiahem Bowmanem) „rozptýlit Židy po celém světě“. Zápis v deníku ještě dodává: „Prezident řekl, že to zkoušel v (Meriwether) County, Georgia (kde Roosevelt žil ve dvacátých letech) a v Hyde Parku tím způsobem, že přidal čtyři nebo pět židovských rodin do každého místa. Tvrdil, že místní populace nebude mít námitky, když jich tam nebude větší počet.“

Rooseveltova poznámka o „nejlepší cestě“ je opovržlivá a nechutná a kdyby ji pronesl kdokoli jiný, byla by považována za antisemitskou. Ale více než to, podpora FDR pro „rozptýlení Židů“ může být klíčem k porozumění záležitosti, která byla v centru kontroverze po dekády a tou je vlažná odpověď americké vlády vůči holokaustu.

Je zde paradox. Imigrační systém USA striktně omezoval počet německých Židů vpuštěných do Spojených států během nacistických let na cca 26.000 ročně – ale i tato kvóta byla naplňována z méně než 25 % v průběhu většiny let Hitlerovy éry, protože Rooseveltova administrativa vymýšlela spoustu extra požadavků na potenciální imigranty.

Proč prezident soukromě neřekl ministerstvu vnitra (které spravovalo imigrační systém), aby naplnilo kvóty pro Německo a Osou okupované země až po legální limity? To samo o sobě by zachránilo 190.000 životů. Nebylo by třeba bojovat s kongresem nebo anti-imigračními silami, bylo by s tím spojeno minimální politické riziko pro prezidenta.

V roce 1923, jako člen harvardského představenstva, Roosevelt rozhodl, že je tam příliš mnoho židovských studentů a pomohl zavést kvóty, které měly omezit počet přijatých. V roce 1938 soukromě řekl, že Židé v Polsku dominují ekonomice a proto mohou za to, že provokují tamní antisemitismus. V roce 1941 poznamenal při kabinetním jednání, že mezi federálními zaměstnanci v Oregonu je příliš Židů. V roce 1943 řekl vládním činitelům ve Spojenci osvobozené severní Africe, že počet místních Židů v různých profesích „by měl být určitě limitován“ tak aby se „eliminovaly specifické a pochopitelné stížnosti, které Němci vznášeli vůči Židům v Německu.

 

Citace z článku Co FDR řekl o Židech v soukromí jasně ukazují na katastrofální pověst Židů v meziválečném období. To byl také důvod, proč je nikdo na svém území nechtěl a proč se jich obávali i Němci. Analogicky americká vláda za druhé světové války nechala nahnat Američany japonského původu a ostatní Japonce žijící ve Spojených státech do internačních táborů, i když mi není známo, že by se Američané japonského původu nadproporčně podíleli na podvratných aktivitách proti Spojeným státům.

Proto už sám zásadní, možná i dominantní podíl Židů na homosexuálním hnutí na konci devatenáctého a v první třetině dvacátého století vzbuzoval podezření, že se jedná jen o další podvratnou aktivitu vůči německé společnosti. Byl tak pádným argumentem pro zpřísnění zákonů na obranu před šířením homosexuální ideologie a homosexuality včetně homosexuálního zneužívání dětí.

Je třeba se také zamyslet nad tím, co někteří Židé mohli sledovat podporou homosexuality. Legalizace a legitimizace homosexuality má vysoce podvratný, subversivní náboj vůči společenským a ideovým systémům, které homosexuální chování odsuzovaly. Pokud lidé přijmou za svůj názor, že homosexuálové byli dříve nespravedlivě diskriminováni, tak zároveň musí připustit, že i dřívější systémy byly nespravedlivé a že převládající nauka, ideje či víra byly chybné, nespravedlivé a škodlivé. To se samozřejmě netýká jen církví, ale i postojů většiny tehdejších politických elit, z dnešního pohledu ultrakonzervativních. Například parlament Spojeného království roku 1885 přijat Labouchereův dodatek, podle kterého byl homosexuální styk trestný (Labouchere_Amendment). Ostrým postojem vynikal také  T. G. Masaryk, který v diskusi o odsouzení pederasta Oscara Wildea napsal:

Předně se mi zdá, že ten, kdo věří pouze v Rozum, nikdy nebude paederastem. Paederastie není rozum, ale svinstvo. Druhé. Komu pak máme věřit, že je pouze Rozum? Třetí. Není pravda, že lidé nevěřící v boha, neuznávají sankce mravních zákonů: Bentham, Mill atd., všichni, kdo přesněji myslili, ač v boha nevěřili, uznávali ethiku velmi silně. Jistě však by žádný z takových mužů neřekl, že „akt jako akt“. (…) Po soukromém životě prý nikomu nic není! Avšak jaký soukromý život, když každý spisovatel svá díla dává veřejnosti a když díla ta konec konců jsou přece jen ohlasem, zrcadlem, výronem toho „soukromého“ života. „Soukromý“ život! Život – ano, ale žádný soukromý a sexuální perversita v každé formě je prostě smrt. A smrt nechceme, třeba by se nám servírovala se zelenými karafiáty Wildeovými. http://is.muni.cz/th/64594/ff_m/stesura_dipl._opravdu.pdf


Odsouzení homosexuálních styků, které se v devatenáctém století opíralo o rozsáhlé vědecké výzkumy, bylo jen drobným zlomkem celého souboru morální nauky zastávané drtivou většinou tehdejší společnosti. Počínaje šedesátými lety dvacátého století však probíhá masivní kampaň, v průběhu které dochází k převýchově společnosti. Názory podobné těm, které zastával Masaryk, britští zákonodárci nebo byly součástí učení křesťanských církví mají být v průběhu této převýchovy vymazány z hlav lidí. Nejspíše však nešlo o potlačení tradičních názorů, ale o odstranění určitých mocenských elit spojených s těmito názory a nahrazení jinými. Legitimizace a legalizace homosexuality v tomto procesu sehrávala roli beranidla, které mělo rozvrátit předchozí nauky a společenské systémy a porazit s nimi spojené skupiny, které měly do té doby rozhodující podíl na moci.

Zneužití homosexuality k destrukci sil, které považovaly společenskou soudržnost na úrovni rodiny a národa za základ svých hodnot bylo zřejmě dalším pádným důvodem k zákroku proti homosexualitě a jejím hlavním šiřitelům.

Pokud v tomto článku hovořím o podílu Židů na šíření homosexuality, tak tím samozřejmě není míněno, že by se na tom podílel každý Žid. Již v článku Vliv židovských lídrů v masmédiích je nezměrný, je nezměrný… jsem ilustroval fotografií, jak mnozí příslušníci židovského národa, kteří vyznávající judaismus, dodnes vzdorují šíření homosexuality. Tím spíše věřící protestovali proti homosexualitě o tři čtvrtě století dříve v době Výmarské republiky. Hlavní podíl na šíření homosexuální ideologie nesou Židé, které je možné charakterizovat jako ateisty, agnostiky, liberály, socialisty, nebo marxisty. Ti z nich, kteří jsou zároveň židovskými šovinisty (supremacisty), ať už prosazují své zájmy po linii explicitního židovského nacionalismu, nebo cestou diasporní strategie (subverze vůči soupeřícím politickým silám zastupujícím většinovou společnost), představují hlavní proud sionismu a židovské politické a ekonomické moci. Tato skupina židovských šovinistů disponuje dostatkem moci a peněz, které jsou nezbytné k celosvětovému šíření homosexuální ideologie. Na vysvětlenou je třeba dodat, že diasporní strategii používá šovinistická, supremacistická skupina, když chce získat moc ve společnosti, kde představuje jen malý zlomek populace. Patří do ní tradiční rozděl a panuj, chléb a hry, prezentování pravidel výhodných pro šovinistickou menšinu jako univerzálně platných a vědecky dokázaných požadavků atd. Současné používání těchto dvou zcela protikladných strategií, zjevně nacionalistické v Izraeli a podvratné, která mohutně využívá prvky liberalismu všude jinde v diaspoře vede k tomu, že si lidé myslí, že Židé nejednají jako jeden národ a nedokáží se shodnout na určitých základních parametrech národní bezpečnostní strategie.

 

Na závěr bych chtěl jen zopakovat, že původ hnutí za práva homosexuálů leží na přelomu devatenáctého a dvacátého století v Německu a ne ve Spojených státech po druhé světové válce, jak se obvykle uvádí.

Homosexuální ideologie a kultura již koncem devatenáctého století začala metastázovat do stále dalších struktur německé společnosti, dětské organizace nevyjímaje. Rozsahu zločinů páchaných homosexuály si byla dobře vědoma i tehdejší levice, která se rozhodně a chvályhodně postavila  na obranu chlapců z dělnických rodin, ale zároveň homosexuální kartu efektivně použila proti svým politickým konkurentům – národním socialistům.

Bez ohledu na útoky levice však blížící se pokračování geopolitické konfrontace v rámci druhé třicetileté války o hegemonii nad světem přímo vynucovala opatření k ochraně fyzického i duševního zdraví populace a obranu před rozvratnými strategiemi. Zákrok proti homosexualitě byl proto nevyhnutelný, byť o detailech zákona a způsobu jeho aplikace lze diskutovat. Očista německé společnosti od homosexuálních metastáz trvala několik desetiletí, přičemž většina tohoto očistného procesu proběhla až po porážce Německa v druhé světové válce.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

CAPTCHA

Komentáře

1)  Květoslav (11.06.2016 12:16)

...mmm...

2)  AugustSot (16.02.2017 05:06)

24 hour pharmacy buffalo ny <a href=http://zaldiaronline.startspot.nl/>zaldiar online kopen</a> online shopping for prescription glasses

3)  Guestdyemn (17.11.2017 13:22)

guest test post
<a href="http://gdhyuei23kol.com/">bbcode</a>
<a href="http://gdhyuei23kol.com/">html</a>
http://gdhyuei23kol.com/ simple

4)  Guestdyemn (23.11.2017 13:29)

guest test post
<a href="http://gdhyuei23kol.com/">bbcode</a>
<a href="http://gdhyuei23kol.com/">html</a>
http://gdhyuei23kol.com/ simple

5)  Guestdyemn (24.11.2017 13:54)

guest test post
<a href="http://gdhyuei23kol2.com/">bbcode</a>
<a href="http://gdhyuei23kol2.com/">html</a>
http://gdhyuei23kol2.com/ simple

1

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Hledat

Kontakt

post@homosexualita.eu

Kdo má poštovního klienta klikne na emailovou adresu výše. Jinak adresu zkopírujte a vložte do adresní řádky emailu.

Náhodný obrázek