Láska, která si netroufá vyslovit své jméno (1.část)

Sekce

• Titulní strana
• Homosexualita
• Propaganda
• Homosexualita a nacismus
• Pohlavní nemoci
• Homosexualita a pedofilie
• Oscar Wilde
• Homosexualita a zoofilie
• Léčba homosexuality
• Homosexualita a církev
• Homosexualita a skaut
• Rusko a homosexualita
• Příčiny homosexuality
• Kriminalita a homosexualita

Rychlé zprávy

Zákon nabídky a poptávky a podíl gayů na zneužívání dětí

Na internetu se nacházejí dva dobře zpracované materiály, ze kterých se dají vyčíst informace o rozsahu zneužívání dětí gayi.

19.08.2013 [16:59], admin, Oscar Wilde, komentováno 188×, zobrazeno 92821×

Věta „láska, která si netroufá vyslovit své jméno“ (the love that dare not speak its name)
pochází z básně Alfreda Douglase, homosexuálního milence Oscara Wildea. Wilde jí použil při své obhajobě před soudem a od té doby se stala jedním ze symbolů homosexuálního hnutí. Wilde má v dnešní společnosti tak vysoký kredit, že jej profesor Jan Keller nedávno označil za anglického aristokrata ducha. V představách dnešního vzdělaného člověka Wilde spočívá kdesi hodně vysoko, ve společnosti velikánů umění, pokroku a humanismu.

Například na putovní výstavě Historie gay a lesbického hnutí v ČR, která se konala v Jihočeské vědecké knihovně v Českých Budějovicích v roce 2008 se o Wildeovi a pederastii psalo následující:

Pederastie - cílem nebylo sexuální uspokojení Návštěvníci se například dozvědí o první instituci homosexuální pedagogiky v antickém Řecku - pederastii, kdy učitel v roli zasvěcovatele vychovával svého žáka. Cílem nebylo sexuální uspokojení, jak často společnost míní, ale učení mladíka sebekontrole. Platón ve slavném dialogu Symposion dokonce sexuální styk mezi učitelem a žákem odmítá a mluví pouze o erotické náklonnosti.

Dále projdou lidé výstavou od středověkého a novověkého stíhání homosexuality, tehdy nazývané sodomie dokonalé, až ke klíčovému roku 1895, kdy vzbudil pozornost celé Evropy proces se spisovatelem Oscarem Wildem, který byl odsouzen kvůli homosexualitě ke dvěma letům nucených prací.

„V červnu 1895 vyšlo červnové číslo časopisu Moderní revue, jímž jsme se ocitli v radikálních proudech. Zůstane slávou Moderní revue, že byla jedinou v Čechách, která se tehdy Wilda zastala,“ zavzpomínal ve svých pamětech dekadentní básník Jiří Karásek ze Lvovic, který byl na přelomu 19. a 20. století v Čechách vůbec prvním, kdo veřejně propagoval a bojoval za homosexuály.

Jak vznešeně takové povídání zní, až citlivější povahy pocítí nával slz nad krutostí temné a nevzdělané společnosti tehdejší Evropy – a také hrdost, že česká Moderní revue jako jedna z mála vystoupila na obranu pronásledovaného umělce.

Oscar Wilde se stal tak významnou ikonou homosexuálního hnutí, doslova mučedníkem boje za práva homosexuálů, že budu jeho osobě i jeho literárnímu dílu věnovat zvláštní pozornost. A jak je obvyklé v případě takto hluboce zakořeněných lží, nebude snadné srazit modlu Wildea z piedestalu a odkopnout jí do suterénu, kde spočívají kriminálníci, pedofilové a podobná spodina.

Proto hned zpočátku nasadím srovnatelně těžkou váhu na poli literatury, jako byl Wilde, a to držitele Nobelovy ceny za literaturu, gaye a horlivého propagátora pederastie Andrého Gidea. Uvedu zde poněkud delší citaci z jeho autobiografické knihy „Si le grain ne meurt“, která vyšla v češtině v roce 1933 pod názvem „Zemři a živ budeš“.

Gide, sám homosexuál, samozřejmě svou autobiografii nezamýšlel jako útok na Wildea, ale zřejmě předpokládal, že sexuální vztahy s mladými chlapci (a zřejmě i sex s nimi za peníze) se brzy stanou normou evropské společnosti. Proto popsal dosti otevřeně události, o kterých by dnes taktičtěji uvažující zastánci homosexuální ideologie raději pomlčeli.

Doufám, že úryvek z knihy povzbudí zájem o slavné dílo Andrého Gidea a stane se podnětem k jeho opětovnému vydání v češtině, protože nepochybně patří do zlatého fondu gay literatury. Obsahuje totiž rozsáhlý popis výletu homosexuálně pederastního tria Wilde-Douglas-Gide do Alžíru za mladými arabskými chlapci. Pro ty, kdo se nevyžívají v četbě klasické literatury, jsem důležité pasáže zvýraznil tučným písmem. Jinak ale uvádím záměrně delší část knihy, protože jedině tak je možné lépe porozumět kontextu událostí a mentalitě pederastů konce devatenáctého století, která se však podstatně neliší od mentality velké části homosexuálů, pederastů, pedofilů, hebefilů a efebofilů současnosti. Záměrně zde uvádím všechna označení, se kterými se čtenář může v této souvislosti setkat, jejichž vysvětlením se budu zabývat v souvislosti s homosexuální pedofilií.

Aby bylo jasné, že zájem tohoto tria pederastů (Wilde-Douglas-Gide) nebyl zaměřen pouze na mladé arabské chlapce (v důsledku čehož by snad některým čtenářům poštvaným proti muslimům mohlo připadat jejich jednání jako relativně neškodná zábava), chtěl bych specificky zdůraznit následující úryvek, kde Gide hovoří o chlípném záměru lorda Douglase (přezdívka Bosy) získat Wildeova syna Cyrila:

Na obrázku: 
Wildeova manželka Constance a syn Cyril, 1889

Abych pravdu řekl, Bosy mne nesmírně zajímal, ale „hrozný“ byl opravdu a myslím, že on je to, jehož třeba považovat odpovědným za vše, co bylo zhoubného ve Wildově životní dráze. Wilde se zdál vedle něho mírný, kolísavý a chabé vůle. V Douglasovi vězel ten zvrácený pud, který pobízí dítě, aby rozbilo svou nejkrásnější hračku; nebyl s ničím spokojen, nýbrž pociťoval potřebu jíti přes to. Rozsah jeho cynismu je vidět z tohoto: Když jsem se ho jednoho dne vyptával na dva syny Wildovy, mluvil s velikým důrazem o kráse Cyrila (? myslím), který byl tehdy ještě zcela mlád, načež pošeptal se zálibným úsměvem: „Ten je pro mne.“

Díky následnému soudnímu procesu s Wildem byli jeho synové Cyril a Wyvyan od svého otce a jeho homosexuálních, pederastních kumpánů navždy izolováni. Jejich matka Constance byla zodpovědná a rozhodná žena. Po uvěznění svého manžela změnila příjmení svých synů i své na Holland a přiměla Wildea, aby se zřekl rodičovských práv. 

Ale dejme již prostor excelentnímu literárnímu talentu Andrého Gida, který nás v překladu Gustava Wintera z roku 1933 v lahodné prvorepublikové češtině, zavede do starých dobrých časů koloniálního Alžíru, kdy si pederasti mohli svobodně vychutnávat divošská, lascivní tělíčka dospívajících arabských chlapců. Z Gideova vyprávění se dovíme, co se skrývá za „láskou, jež si netroufá vyslovit své jméno“ v podání těch nejpovolanějších, autora této básně Douglase a jejího popularizátora Wildea.
Ve dvacátém prvním století by naše homosexuální trio Wilde-Douglas-Gide čekal horší úděl, jak vidíme na případu Silvia Berlusconiho, který byl odsouzen (zatím nepravomocně) na sedm let za placený sex se sedmnáctiletou Maročankou Karimou s uměleckým jménem Ruby Rubacuori.

Každého dne přes ošklivost kraje jsem si ukládal obrovské procházky. Jsem nespravedlivý, říkám-li ošklivost? Snad; ale Švýcary se mi zprotivily. Ne snad Švýcary vysokých rovin, ale to lesní pásmo, kde jedle jako by zaváděly do celé přírody jakousi kalvínskou nevrlost a strohost. Po pravdě řečeno stýskalo se mi po Biskře; nostalgie po té velké zemi bez profilu, po lidu v bílých burnusech pronásledovala Paula a mne na cestě přes Itálii; vzpomínka na zpěvy, tance, vůni a na ten roztomilý styk s tamními dětmi, kde se již tolik rozkoše úskočné vkrádalo pod idylu. Zde mne nic nevytrhovalo z práce a přes vášnivý odpor, který ve mně vzbuzovalo Švýcarsko, dovedl jsem se k ní přimknout na tak dlouho, kolik bylo třeba, abych dokončil knihu „Močály“; a to s fixní myšlenkou, že se hned potom vrátím do Alžírská.
II.
Teprve v lednu jsem však nasedl na loď po krátkém pobytu v Montpellieru v rodině Charlesa Gida. Mým úmyslem bylo usadit se v Alžíru, jehož jsem ještě neznal. Unášel jsem se nadšením při myšlence, že tam najdu již jaro; ale nebe bylo zamračené, pršelo; ledový vítr srážel s vrcholů Atlasu nebo z hloubky pouště vztek a zoufalství. Jupiter mne zradil. Má ochablost byla hrozná. Ačkoli město bylo velmi zajímavé, Alžír nebyl to, co jsem myslil; nemožnost najít byt jinde než v evropské čtvrti mne zlobila. Dnes bych byl obratnější; a také vytrvalejší; za toho času zvyk na přílišný komfort a vzpomínka na mou nedávnou nemoc působily, že jsem byl nesmírně bojácný a vyběračný. Mustafa, kde by se mi jinak bylo líbilo, měla jen hotely příliš přepychové. Myslil jsem, že najdu něco lepšího v Blidě. Četl jsem tehdy, jak se pamatuji, Fichtovu „Doktrínu vědy“ bez jiného potěšení než onoho, jež vznikalo z mé píle, aniž jsem nacházel v této knize něco z toho, co mne svádělo v „Metodě, jak dojít k šťastnému životu“ a v „Osudu učencově a spisovatelově“. Ale vzpíral jsem se tomu odevzdat se sám sobě a byl jsem vděčen všemu, co ode mne vyžadovalo jistého napětí mysli - z něhož jsem se zotavoval s „Barnabé Rudge“, když jsem před tím shltl rázem po sobě „Malou Dor-ritku“, „Nesnadné časy“, „Krám starožitníkův“ a „Dombey“. Než jsem nastoupil cestu, spáchal jsem tu pošetilost, že jsem psal Emanuele a své matce, chtěje je přemluvit, aby obě přijely za mnou. Rozumí se, že mému návrhu nebylo vyhověno; ale byl jsem dost překvapen vida, že ho matka nezamítá pokrčením rameny, jehož jsem se bál. Můj strýc umřel předešlého roku po několika dnech bolestné agónie, kdy jsem já s Emanuelou bděl společně nad ním, a tento smutek, jenž zanechával mé sestřenice bez jiné ochrany, než kterou dostávaly u svých tet, hlavně u mé matky, velmi utužil naše svazky. Dověděl jsem se později, že v mé rodině byl veliký neklid nad tím, jaký směr se zdál bráti můj život. Myšlenka na mé manželství s Emanuelou počínala být posuzována méně nepříznivě a snad jako nejlepší prostředek, jak ukáznit mého ducha; posléze má pevnost působila sympaticky. „Není řečeno, že by to bylo šťastné manželství,“ psal můj strýc Charles Gide mé matce v dopise, který mi byl později ukázán, „a pobízet k němu by znamenalo brát na se velikou odpovědnost. Ale ne- dojde-li k němu, jeden i druhý bude z toho jistě pravděpodobně (opisuji větu tak, jak jest) nešťasten, takže není volby jiné než mezi zlem jistým a zlem možným.“ Co mne se týče, já měl jistotu, že k tomu sňatku dojde, a má trpělivost v čekání vznikala z naprosté důvěry. Má láska k té, s kterou jsem byl odhodlán se oženit, mne přesvědčovala o tomto: že nepotře- buji-li já jí, ona potřebuje mne, právě mne, aby byla šťastna. A což neočekávala všechno své štěstí ode mne? Nenaznačila mi, že se mi odpírá jen proto, že se domnívá, že nesmí opustit svých sester, ani se vdát dříve než ony? Budu vyčkávat; má vytrvalost, má jistota musí zvítězit nade vším, co se tyčí jako překážka na mé cestě, na naší cestě. Ale ačkoli jsem nemohl považovat odmítnutí své sestřenice za definitivní, bylo mi přece nesmírně trapné. Musil jsem se vzepřít a právě má krásná exaltace, zcela závislá na úsměvech nebe, povolovala, když nebylo nic vidět z nebeského modra.

Město Blida, které jsem pak na jaře shledal plné půvabů a vůní, ukázalo se mi smutné a nezajímavé. Bloudil jsem městem hledaje byt, ale nenacházel jsem nic, co by se mi bylo hodilo. Litoval jsem Biskry. Nechtělo se mi do ničeho. Mé sklíčení bylo tím větší, že jeho jevištěm byla místa, kde si má naděje nepředstavovala nic než zázraky; zima je činila ještě smutnějšími a mne rozesmutňovala s nimi. Nízké nebe viselo nad mými myšlenkami. Chtěl jsem pracovat, ale cítil jsem se bez nadání; vlekl jsem se s nevýslovnou nudou. Do mé vzpoury proti nebi se mísila vzpoura proti sobě samému. Pojímal jsem k sobě opovržení, nenávist. Byl bych si chtěl škodit a hleděl jsem, jak dohnat až ke konci svou malátnost.
Tři dny takto uplynuly.
Chystal jsem se, že opět odjedu, a omnibus již vzal mou cestovní tašku a můj kufr. Vidím se ještě v halle hotelu, jak čekám na účet; můj pohled padl náhodou na břidlicovou tabuli, kde byla zapsána jména cestujících, a já jsem je počal mechanicky číst. Nejdříve své, pak jména neznámých lidí; a pojednou mi srdce poskočilo; dvě poslední jména v seznamu bylo jméno Oskara Wilda a lorda Alfreda Douglase.
Mluvil jsem již jinde o tom prvním hnutí, jež mne přimělo, abych ihned vzal houbu a smazal své jméno. Pak jsem zaplatil účet a odebral jsem se pěšky na nádraží.
Nevím ani dobře, proč jsem takto smazal své jméno. Když jsem o tom psal po prvé, uvedl jsem jako hlavní důvod falešný stud. Snad jsem konečně podléhal prostě jen své nespolečenské náladě. Za skličujících krisí, jež jsem poznal až příliš dobře, podobných oné, kterou jsem tehdy prožíval, stydím se za sebe, desavuuji se, popírám se a jdu přímo podél zdí a schovávám se jako raněný pes. Ale za cesty na nádraží, jak jsem tak šel, rozvažoval jsem, že snad Wilde už četl mé jméno, že to, co dělám, je zbabělé, že . .. zkrátka dal jsem opět naložit svou tašku a své zavazadlo a vrátil jsem se. Stýkal jsem se mnoho s Wildem v Paříži; potkal jsem ho ve Florencii; vyprávěl jsem dlouze již to vše; rovněž to, co nyní přijde, ale bez podrobnosti, kterou uvedu zde.*

* „I am delighted that you have reprinted your briliant Souvenirs of Oscar Wilde“ - psal mi 21. března 1910 vykonavatel jeho závěti a jeho věrný přítel Robert Ross. „I have told many friends, since your study appeared first in „lErmitage“ that it was not only the best account of Oscar Wilde at the different stages of his career, but the only true and accurate impression of him that I have ever read; so I can only repeat to you what 1 have said so often to others.

Some day, perhaps, I shall publish letters of Oscar Wilde to myself which will confirm everything you have said - if there can be. any doubt as to the truth of what you so vividly describe.
This may one. day become necessary in order to refute the lies of Alfred Douglas. You no doubt heard reported in a recent libel action that he swore in the witness-box that he was unaware of Oscar Wilde’s guilt, and that he was the „only decent friend who remained with Oscar Wilde“. You know perfectly well that Alfred Douglas was the cause of Oscar Wilde's ruin both before and after the imprisonment. I would like to have pretended this was not the case, out of old friendship and regard for Douglas: and the fact that I had quarelled with him personally would not have affected my determination to let the world think he was really the noble friend he always posed as being. But since he has taken on himself, in his new character of social and moral reformer, to talk about Oscar Wilde's „sins“ (in most of which he participated) and has betrayed all his old friends, there is no longer any reason for me to be silent . . .
Robert Ross.

(Velice mne těší, že jste znovu vydal své skvělé „Vzpomínky na Oskara Wilda“. Řekl jsem mnohým přátelům, hned jak vyšla Vaše studie po prvé v „VErmitage“, že to je nejen nejlepší zpráva o Oskaru Wildovi v rozličných obdobích jeho životní dráhy, nýbrž jediný pravdivý a přesný dojem z něho, který jsem kdy četl; mohu Vám tedy jen opakovat, co jsem tak často říkal jiným.
Jednoho dne snad uveřejním dopisy, které mi Oskar Wilde psal, jež potvrdí vše, co vy jste řekl ■ ač může-li vůbec být pochybnost o pravdivosti toho, co Vy tak živě popisujete.
Může se to stát jednou nutným, aby byly vyvráceny lži Alfreda Douglasa. Slyšel jste asi ve zprávě o jednom nedávném líčení pro urážku na cti, že •přísahal, když byl volán za svědka, že nevěděl o vině Oskara Wilda a že byl „jediným slušným přítelem, který zůstal Oskaru Wildovi věrný." Vy víte dobře, že Alfred Douglas byl příčinou zkázy Oskara Wilda, jak před jeho uvězněním, tak po něm. Byl bych rád, kdybych mohl tvrditi, že tomu tak nebylo, ze starého přátelství a ze. šetrnosti k Douglasovi. A ta okolnost, že jsem s ním měl osobní spory, nebyla by měla vlivu na mé odhodlání nechat svět, aby myslil, že on byl opravdu ten ušlechtilý přítel, za kterého se vždy vydával. Ale od té chvíle, co on vzal na sebe ve své nové podobě společenského a mravního reformátora, mluvit o „hříších“ Oskara Wilda a zradil všechny své staré přátele, nevidím déle důvodu, abych mlčel...
Robert Ross.)

Ničemná kniha lorda Alfreda Douglasa „Oskar Wilde a já“ zkresluje příliš drze pravdu, abych se dnes ostýchal říci ji, a poněvadž můj osud chtěl, aby má cesta v tomto bodě zkřížila cestu jeho, považuji za svou povinnost pronést zde svou svědeckou výpověď.
Wilde zachovával až do toho dne vůči mně nejúplnější zdrženlivost. Neznal jsem nic o jeho mravech, leda z vyprávění; ale v literárních kruzích, kde jsme se my oba v Paříži pohybovali, počínalo se mnoho povídat. Abych pravdu řekl, lidé nebrali Wilda příliš vážně a to, co počínalo pronikat z jeho skutečné bytosti, zdálo se novou afektací; lidé se trochu pohoršovali, ale hlavně ho brali jen žertem, dobírali si ho. Divím se, jak je těžko Francouzům, mluvím o veliké většině jich, přijmout jako upřímné ty city, jichž oni sami necítí. Pierre Louis sice ztrávil v Londýně několik dní předešlého léta. Viděl jsem ho, hned jak se vrátil; ačkoli jeho záliby byly jiné, byl poněkud vyšinut z rovnováhy.
„To není naprosto to, co se zde myslí,“ řekl mi. „Ti mladí muži jsou velmi roztomilí. (Mluvil o Wildových přátelích a o těch osobách z jeho okolí, jejichž společnost se brzy nato stala tak podezřelou.) Nedovedeš si představit, jaké mají elegantní způsoby. Abych ti o tom udělal představu, hleď: první den, když jsem byl k nim uveden, X, jemuž jsem byl právě představen, mi nabídl cigaretu; ale místo, aby mi ji prostě nabídl, jako bychom byli učinili my, nejdříve ji sám zapálil, udělal první tah a pak mi ji teprve podal. Není to rozkošné? A všechno je takové. Dovedou všecko obklopovat poesií. Vyprávěli mi, že před několika dny slavili sňatek, opravdový sňatek mezi dvěma z nich s výměnou prstenů. Ne, povídám ti, my si to nedovedeme představit; nemáme ani ponětí o tom, co to jest.“
Nicméně krátký čas potom, když se nad Wildovou pověstí začaly stahovat mraky, oznámil mi, že si přeje zvěděti, co na tom jest, odcestoval do Badenu, myslím, kde dlel Wilde na léčebném pobytu, pod záminkou, že si vyžádá od Wilda vysvětlení, ale s přáním přerušit styky s ním; a nevrátil se, pokud s ním styků nepřerušil.
Vyprávěl mi, co si řekli.
„Vy jste si myslil, že mám přátele,“ řekl prý mu Wilde. „Mám jen milence. Sbohem.“
Myslím rozhodně, že bylo trochu studu v citu, který mne přiměl, abych smazal své jméno s břidlicové desky. Styk s Wildem se stal kompromitujícím a já jsem nebyl příliš hrd, když jsem mu opět stál tváří v tvář.
Wilde se úžasně změnil; ne ve svém vzhledu, nýbrž ve svých způsobech. Zdál se odhodlán vzdát se své zdrženlivosti; a myslím, že ho k tomu také pudila společnost lorda Alfreda Douglase.
Neznal jsem vůbec Douglase, ale Wilde mi počal ihned mluvit o něm ve zvláštní chvalořeči. Nazýval ho „Bosy“, takže jsem nechápal s počátku, koho se týkají jeho chvalozpěvy, tím méně, že s jakousi afektací chválil u Bosyho jen krásu. „Uvidíte ho,“ opakoval mi, „a řeknete mi, dovedl-li jste si představit rozkošnější božství. Zbožňuji ho; ano, opravdu ho zbožňuji.“
Wilde pokrýval své nejupřímnější city pláštěm afektace, což ho učinilo nejednomu člověku nesnesitelným. Nedovedl se odhodlat, aby přestal být hercem; ani pravděpodobně nemohl; ale hrál svou vlastní osobu; ba i úloha, kterou mu napovídal neustávající démon, byla upřímná.
„Co to čtete?“ ptal se mne, ukazuje na mou knihu.

Věděl jsem, že Wilde nemá rád Dickense; že se aspoň tváří, jako by ho neměl rád: a poněvadž jsem v sobě cítil plno chuti k odporu, podal jsem mu s radostí překlad Barnabé Rudge (za toho času jsem neznal jediného slova anglicky). Wilde se podivně ušklíbl; nejdříve prohlásil, „že se nemá číst Dickens“; pak, poněvadž jsem se bavil tím, že jsem projevoval k Dickensovi nejživější obdiv — který ostatně byl docela upřímný a jejž jsem si zachoval — zdálo se, jako by se s tím smiřoval a jal se mluvit o „božském Boosovi“ s výmluvností, jež prozrazovala pod tím nuceným odmítáním mnoho úcty. Ale Wilde nezapomínal nikdy, že je umělec, a neodpouštěl Dickensovi, že je lidský.
Odpornému náhončímu, který nás provázel ještě téhož večera městem, neprojevoval Wilde jen přání potkat mladé Araby; dodával: „Krásné jako bronzové sochy“ a zachraňoval svou větu od směšnosti jen jakousi lyrickou veselostí a lehkým anglickým nebo irským přízvukem, který s oblibou zachovával. Co se týče lorda Alfreda, spatřil jsem ho, nemýlím-li se, až po večeři; pokud se pamatuji, Wilde a on si objednali svou večeři do svého pokoje. A pravděpodobně mne Wilde vyzval, abych večeřel s nimi. A rovněž pravděpodobně já jsem odmítl, neboť v té době každé pozvání vzbouzelo ve mně nejdříve chuť k odporu ... Více nevím. Žádal jsem od sebe tohoto slibu, že se nebudu pokoušet zaplňovat nábytkem prázdné světnice vzpomínky. Ale přijal jsem pozvání, abych s nimi vyšel po večeři; a pamatuji se velmi dobře, že jen jsme vyšli na ulici, vzal mne lord Alfréd přátelsky pod paží a prohlásil: „Ti vůdcové jsou hloupí; člověk jim to vysvětluje, jak dovede, a oni vás vždycky vedou do kaváren, plných žen. Doufám, že jste jako já: mně se ženy hnusí. Já miluji jen chlapce. Říkám vám to raději hned, když nás dnes večer doprovázíte ..."
Skryl jsem co nejlépe úžas, který ve mně způsobil cynismus tohoto prohlášení, a šel jsem s nimi dále beze slova. Nedokázal jsem, abych shledával Bosyho tak krásným, jak ho viděl Wilde; ale vkládal tolik půvabu do svých despotických způsobů rozmazleného dítěte, že jsem rychle počal chápat, že mu Wilde bez ustání ustupuje a nechá se od něho vodit.
Vůdce nás zavedl do kavárny, která byla sice podezřelá, ale v níž přece nebylo nic z toho, co moji společníci v ní hledali. Seděli jsme jen krátkou chvíli, když propukla rvačka v pozadí místnosti mezi Španěly a Araby. Španěle vytáhli okamžitě své nože a poněvadž vřava hrozila, že se rozšíří, neboť každý buď se ujal jedné strany, nebo se snažil oddělit bojovníky, jakmile byla prolita první krev, shledali jsme vhodným zmizet. Nenacházím nic jiného, co bych mohl říci o onom večeru, který byl celkem dosti nudný. Druhého dne jsem odjel do Alžíru, kam za mnou Wilde přijel teprve o několik dní později.
Je jistý způsob portrétovat veliké muže, jímž se malíř zdá snažit o to, ubrat něco svému modelu. Chtěl bych se stejně chránit kresby příliš vlídné; ale skrz všechny zjevné vady Wildovy mám především pochopení pro jeho velikost. Zajisté množství jeho paradoxů div neuvádělo v zoufalství, jak ho k nim zaváděla ta potřeba projevovat bez přestání svou duchaplnost. Ale někteří, když ho slyšeli, jak zvolal před čalounovou látkou „z toho bych si rád dal udělat vestu“ nebo před látkou na vestu „z toho bych chtěl čalouny do svého salonu“, opomíjeli příliš cítit všecko, co pravdy, moudrosti a jemněji vystiženo důvěrnosti se skrývá pod jeho maskou afektovaných výroků. Ale v jednání se mnou, jak jsem řekl, Wilde nyní odhodil masku; viděl jsem konečně vlastního člověka, neboť asi pochopil, že není již třeba přetvařovat se a že to, co by bylo jiné přimělo, aby se ho zřekli, mne přitahuje. Douglas se vrátil do Alžíru s ním. Ale zdálo se, že se Wilde snaží trochu se mu vyhýbat.
Pamatuji se zvláště na konec jednoho dne, který jsem ztrávil vedle něho v jednom baru. Seděl u stolu, když jsem ho tam našel, před sherry-cobbler a stůl, o který se loktem opíral, byl pokryt papíry.
„Odpusťte mi,“ řekl; „to jsou dopisy, které jsem právě dostal.“
Otvíral nové obálky, přehlížel jejich obsah rychlým pohledem, usmíval se, nadýmal se jakýmsi hrdelním klokotem. “Rozkošné! Aoh, zcela rozkošné!“ Pak zvedl oči ke mně a řekl: „Musím vám říci, že mám v Londýně přítele, který pro mne přijímá celou poštu. Podržujc všecky dopisy mrzuté, dopisy obchodní, účty dodavatelů. Sem mi posílá jen vážné dopisy, milostná psaní... Aoh! Toto jest od jednoho mladého ... How do you say? . . . Akrobat? Ano; od akrobata. Zcela rozkošné (kladl silný důraz na druhou slabiku tohoto slova; ještě ho slyším). Smál se, vypínal prsa a zdálo se, že se velmi baví sám sebou. „To je po prvé, co mi píše, proto se ještě neodvažuje psát pravopisně. Jaká škoda, že neumíte anglicky. To byste viděl…“
Smál se dále a žertoval, když náhle vstoupil do sálu Douglas, zahalen v kožišinový plášť, z jehož zdviženého límce mu bylo vidět jen nos a oči. Prošel mimo mne, jako by mne nepoznával, postavil se proti Wildovi a syčivým, opovržlivým, nenávistným hlasem vyrazil jedním dechem několik vět, z nichž jsem neporozuměl jedinému slovu. Pak se náhle otočil na patách a odešel. Wilde snesl tento příval bez odpovědi; ale velmi zbledl a když Bosy odešel, zůstali jsme oba dva chvíli mlčky.
„Vždycky mi dělá scény,“ řekl konečně. „Je hrozný. Že je hrozný? V Londýně jsme žili nějaký čas v hotelu Savoy, kde jsme také jedli a kde jsme měli překrásný malý byt s vyhlídkou na Temži... Víte, že Savoy je velmi luxusní hotel, kde se schází nejlepší londýnská společnost. Vydávali jsme hodně peněz a všichni zuřili proti nám, poněvadž myslili, že se dobře bavíme, a poněvadž Londýn nesnese lidí, kteří se baví. Ale povídám vám to pro toto: jídali jsme v restauraci toho hotelu. Byl to veliký sál, kam chodilo hodně mých známých ; ale ještě více takových lidí, kteří mne znali a jichž já jsem neznal — poněvadž v tu dobu se hrál můj kus, který měl veliký úspěch, a poněvadž byly ělánky o mně a mé portréty ve všech novinách. Abych měl tedy s Bosym pokoj, vybral jsem stůl v zadní části restaurace, daleko od vchodu, ale vedle dvířek, která vedla do vnitřku hotelu. A když Bosy, jenž na mne čekal, viděl, že vstupuji těmito dvířky, udělal mi scénu, aoh, hroznou, děsnou scénu.“ „Nechci,“ říkal mi, „nedovolím, abyste vcházel dvířky. Žádám, abyste vstupoval velikými dveřmi se mnou. Chci, aby všichni v restauraci nás viděli jít a aby každý řekl: „To je Oscar Wilde a jeho miláček.“ Je hrozný, není-li pravda?“
Ale z celého jeho vyprávění, i z těchto posledních slov, pronikal jeho obdiv k Douglasovi a jakési milostné potěšení z toho, nechat se jím ovládat. Nadto se Douglasova osobnost jevila mnohem silnější a výraznější než osobnost Wildova; ano, vskutku, Douglas byl (a to i v nejhorším slova smyslu) osobitější; vedla ho jakási osudovost; v některých chvílích by se bylo mohlo skoro říci, že není odpovědný; a poněvadž nikdy neodporoval sám sobě, nedopouštěl, že by mu něco nebo někdo mohl odporovat. Abych pravdu řekl, Bosy mne nesmírně zajímal, ale „hrozný“ byl opravdu a myslím, že on je to, jehož třeba považovat odpovědným za vše, co bylo zhoubného ve Wildově životní dráze. Wilde se zdál vedle něho mírný, kolísavý a chabé vůle. V Douglasovi vězel ten zvrácený pud, který pobízí dítě, aby rozbilo svou nejkrásnější hračku; nebyl s ničím spokojen, nýbrž pociťoval potřebu jíti přes to. Rozsah jeho cynismu je vidět z tohoto: Když jsem se ho jednoho dne vyptával na dva syny Wildovy, mluvil s velikým důrazem o kráse Cyrila (? myslím), který byl tehdy ještě zcela mlád, načež pošeptal se zálibným úsměvem: „Ten je pro mne.“ Přimyslete si k tomu velmi vzácný poetický dar, který bylo cítit z hudebního tónu jeho hlasu, z jeho gest, z jeho pohledů
a z výrazu jeho rysů — v nichž bylo možno také pozorovat to, čemu fysiologové říkají „veliká dědičná zatíženost“.
Douglas odcestoval druhého nebo třetího dne do Blidy, kde hodlal připravit únos mladého „kauadži“, kterého měl úmysl dovést do Biskry, neboť popisy oasy, které ode mne slyšel — já jsem se tam také chtěl vrátit — ho svedly. Ale únos Araba není tak snadná věc, jak si s počátku myslil; nejdříve bylo třeba dosáhnout souhlasu rodičů, podepsat listiny na arabském úřadě, na komisařství. To všechno ho zdrželo v Blidě několik dní; v těch dnech Wilde, cítě se volnější, mohl se mnou mluvit důvěrněji než doposud. Popsal jsem již nejdůležitější část našich rozhovorů; vylíčil jsem jeho přílišné sebevědomí, chraptivost jeho smíchu a zběsilost jeho radosti; řekl jsem již také, jaký rostoucí nepokoj pronikal někdy touto přemrštěností. Někteří jeho přátelé tvrdili, že Wilde v té době neměl ani tušení o tom, co naň čeká v Londýně, kam se několik dní poté vrátil; mluví o neochvějné důvěře, kterou podle nich Wilde podržel až do osudného zvratu v procese. Co jsem si na to dovolil namítnout, není naprosto osobní dojem, jsou to vlastní slova Wildova, která jsem zaznamenal, staraje se jen o jejich věrnost. Ona svědčí o nejasné bázni, o očekávání něčeho tragického, čeho se obával, ale čeho si zároveň skoro přál.
„Šel jsem svým směrem tak daleko, jak jsem mohl,“ opakoval mi. „Dále jít nemohu. Teď se musí něco stát.“
Wilda se nesmírně dotklo, že ho opustil Pierre Louis, jemuž vždycky projevoval zvláštní něhu. Ptal se mne, viděl-li jsem ho, a naléhal na to, abych mu řekl, co mi Louis vyprávěl o jejich roztržce. Pověděl jsem mu to a opakoval jsem větu, kterou jsem výše napsal. ,
„Opravdu vám řekl toto?“ zvolal Wilde. „Jste si zcela jist, že vy sám neuvádíte špatně ona slova?“ A když jsem ho ujišťoval o jejich přesnosti, dodávaje, že mne velmi zarmoutila, zůstal nějakou chvíli tiše, načež pravil:

„Zpozoroval jste, že ano, že nejhanebnější lži jsou ty, které se nejvíce blíží pravdě. Ale Louis jistě nechtěl lhát; nemyslil, že lže. Jenže vůbec nepochopil, co jsem mu toho dne řekl. Ne, nechci věřiti, že by byl lhal; ale zmýlil se, strašně se zmýlil v smyslu mých slov. Chcete věděti, co jsem mu řekl? V hotelovém pokoji, kde jsme byli, říkal mi nejdříve strašné věci, obviňoval mne, poněvadž jsem mu nechtěl dát výklad o svém chování, a já jsem mu řekl, že mu nepřiznávám právo soudit mne; ale libo-li mu, že může prostě věřit, co slyší o mně povídat; že je mi to všecko jedno. Tu mi Louis řekl, že mu v tom případě nezbývá než odejít ode mne. A já jsem se naň smutně podíval, neboť jsem měl velmi rád Pierra Louise a proto, jenom proto mne tak mrzely jeho výčitky. Ale poněvadž jsem cítil, že je mezi námi vše skončeno, řekl jsem mu: Sbohem, Pierre Louisi! Chtěl jsem mít přítele; budu mít již jen milence. Nato on odešel; a já ho nechci již nikdy opět spatřit.“
Téhož večera to bylo, kdy mi vysvětlil, že svého genia vložil do svého života, že vložil jen svůj talent do svých děl; zaznamenal jsem jinde tuto odhalující větu, která byla od té doby tak často citována.
Jiného večera, hned jak Douglas odjel do Blidy, ptal se mne Wilde, nechci-Ii ho doprovázet do maurské kavárny, kde hraje hudba. Přijal jsem pozvání a zašel jsem pro něho po večeři do jeho hotelu. Kavárna nebyla příliš daleko, ale poněvadž Wildovi působila chůze obtíže, vzali jsme vůz, který nás vysadil v rue Montpensier na čtvrté terase bulváru Gambettova, kde Wilde prosil kočího, aby na nás čekal. Vedle kočího nasedl vůdce, který nás provázel bludištěm, kam nebylo možno dostat se vozem, až k úzké spádné uličce, kde se nacházela ona kavárna — první na právo, rovnoběžně se schodištěm bulváru; podle toho lze si představit její svah. Za chůze mi Wilde vykládal polohlasně teorii o průvodcích a proč je třeba vybrat mezi nimi toho nejhnusnějšího, který je vždycky nejlepší. Nedovedl-li nám průvodce v Blidě ukázat nic zajímavého, to proto, že se necítil dosti ošklivý. Tohoto večera náš vůdce byl ošklivý až strach.
Nic neoznačovalo, že je to kavárna; její dveře se podobaly všem ostatním dveřím; byly pootevřeny, i nepotřebovali jsme klepat. Wilde byl stálým hostem v tom podniku, který jsem popsal v knize „Amyntas“, neboť jsem se tam pak často vrátil. Bylo tam několik starých Arabů, sedících po turecku na rohožích a kouřících „kief“; nevyrušili se, když jsme si sedli vedle nich. A s počátku jsem nechápal, co může v této kavárně přitahovat Wilda; ale brzy jsem rozeznal vedle krbu, plného popelu, ve stínu, ještě dosti mladého „kauadži“, který pro nás připravoval dva šálky zázvorového čaje, jejž měl Wilde raději než kávu. A nechával jsem se napolo omámit zvláštní malátností tohoto místa, když se v pootevřených dveřích objevil obdivuhodný jinoch. Zůstal chvíli s loktem vysoko zdviženým, opřen jsa o veřeje, odrážeje se od pozadí noci. Zdálo se, že neví, má-li vstoupit, a již jsem se bál, že odejde, ale usmál se na znamení, jež mu dal Wilde, a přišel se posadit proti nám na stoličku trochu níže, než byl prostor pokrytý rohožemi, kde jsme my seděli po arabském způsobu. Vytáhl ze své tuniské vesty rákosovou flétnu, na kterou počal líbezně hrát. Wilde mne později informoval, že se jmenuje Mohamed a že „náleží Bosymu“; váhal-li s počátku, má-li vstoupit do kavárny, to proto, že tam neviděl lorda Alfreda. Jeho veliké černé oči měly ten nyvý pohled, který dává hašiš; byl olivové pleti; obdivoval jsem se protáhlosti jeho prstů na flétně, štíhlosti jeho dětského těla, útlosti jeho nahých nohou, jež vystupovaly z bílých širokých shrnovacích kalhot, jedna přehnutá přes koleno druhé. Kauadži si přišel sednout vedle něho a doprovázel ho na jakési darbuce.* (arabský hudební nástroj. Pozn. překl.) Jako stálá a čirá voda tekl zpěv flétny podivným mlčením a člověk zapomínal na čas, na místo, na to, čím jest, a na všecky starosti tohoto světa. Zůstali jsme tak nepohnuti po dobu, jež se mi zdála nekonečná; ale byl bych zůstal ještě mnohem déle, kdyby mne byl Wilde nebyl najednou vzal pod paží a nepřerušil tak očarování.
„Pojďte,“ řekl mi.
Vyšli jsme. Udělali jsme několik kroků V uličce, majíce za sebou ohyzdného průvodce, a já jsem již myslil, že tím se končí večer, ale u prvního zákrutu cesty se Wilde zastavil, spustil na mé rámě svou ohromnou ruku a skloniv se ke mně - neboť byl o mnoho větší - řekl tiše:
„Dear, chcete toho mladého hudebníka?“
Oh, jak byla ulička tmavá! Myslil jsem, že omdlévám; a jakého vzpřímení odvahy bylo třeba, abych odpověděl „ano“, a jakým přiškrceným hlasem!
Wilde se ihned obrátil k průvodci, který nás dohonil, a pošeptal mu do ucha několik slov, jichž jsem neslyšel; průvodce odešel od nás a my jsme se vrátili k místu, kde čekal vůz.
Jen jsme si sedli, když se Wilde dal do smíchu, do hlasitého smíchu ani ne tak veselého, jako vítězného; do nekonečného, neovladatelného, drzého smíchu; a čím zmatenějšího mne viděl tím smíchem, tím více se smál. Musím říci, že počínal-li Wilde odhalovat svůj život přede mnou, neznal on naproti tomu ještě nic ze života mého; staral jsem se o to, aby nic v mých slovech nebo v mých gestech nevzbudilo v něm podezření. Nabídka, kterou mi učinil, byla smělá. Co ho tak bavilo, bylo, že byla tak brzy přijata. Bavil se jako dítě a jako ďábel. Velká radost člověka zvrhlého jest zavádět do zvrhlosti. Od mého dobrodružství v Sousse nepotřeboval již ovšem satan odnášet nade mnou veliké vítězství. Ale to Wilde nevěděl právě tak jako to ne, že jsem byl přemožen předem - nebo chcete-li spíše (neboť sluší-li mluvit o porážce, když je čelo tak vztyčeno?), že jsem v obrazotvornosti, v myšlence zvítězil nad všemi svými vnitřního výčitkami. Abych pravdu řekl, nevěděl jsem to sám. Myslím, že teprve, když jsem mu odpovídal „ano“, jsem si to náhle uvědomil.
Chvílemi se Wilde, přerušuje svůj smích, omlouval:
„Promiňte mi, že se tak směji, ale je to silnější než já. Nemohu se zdržet.“ A pustil se dále do smíchu.
Smál se ještě, když jsme se zastavili před kavárnou na divadelním náměstí, kde jsme propustili vůz.
„Je ještě příliš brzy,“ řekl mi Wilde. A já jsem se ho neodvažoval ptát, co bylo ujednáno s průvodcem, ani kde, ani jak, ani kdy mne hudebníček vyhledá. A počal jsem pochybovat, bude-li mít návrh, který mi učinil, nějaké pokračování, neboť jsem se bál, kdybych se ho vyptával, že příliš projevím prudkost svého přání.
Zdrželi jsme se jen chvíli v té vulgární kavárně a já si myslil, že nedal-li se Wilde ihned dovésti do malého baru hotelu Oasis, kam jsme pak šli, že to je proto, že jsa tam příliš znám, chtěl raději rozšířit prostor mezi ním a maurskou kavárnou a že vynalézá tuto etapu, aby zvětšil trochu distanci mezi veřejným a tajným.
Wilde mi dal pít cocktail a sám jich vypil několik. Čekali jsme asi půl hodiny. Jak se mi zdál čas dlouhý! Wilde se ještě smál, ale ne již tak konvulsivně, a když jsme chvílemi mluvili, bylo to jen o všedních věcech. Konečně jsem viděl, že vytahuje hodinky:
„Je čas,“ pravil, vstávaje.
Šli jsme k lidovější čtvrti za onou velikou mešitou, ležící v dolíku, jejíž jméno už neznám a mimo kterou se musí jít, když se sestupuje k přístavu - do nejošklivější čtvrti města, jež byla kdysi jistě jednou z nejkrásnějších. Wilde vešel přede mnou do domu s dvojím vchodem, jehož práh jsme sotva přestoupili, když před námi vyvstali dva obrovští policejní strážníci, kteří vešli druhým vchodem a naháněli mi hrůzu. Wildovi dělal můj strach velikou zábavu.
„Aoh, dear, ale právě naopak; to dokazuje, že tento hotel je velmi bezpečný. Přicházejí sem, aby chránili cizince. Znám je; jsou to výborní hoši, kteří mají velmi rádi mé cigarety. Rozumějí velmi dobře.“
Nechali jsme policajty, aby šli před námi. Překročili druhé poschodí, kde jsme se my zastavili. Wilde vytáhl z kapsy klíč a zavedl mne do maličkého bytu o dvou pokojích, kam za námi přišel chvíli potom hnusný průvodce. Oba jinoši ho následovali; každý byl zahalen do burnusu, který mu zakrýval obličej. Vůdce nás nechal. Wilde mi pokynul, abych vešel do zadního pokoje s malým Mohamedem, a uzavřel se v prvním pokoji s hráčem na darbuku.
Kdykoli jsem od té doby hledal rozkoš, znamenalo to běžet za vzpomínkou na tuto noc. Po svém dobrodružství v Sousse jsem opět bídně upadl do neřesti. Mohl-li jsem někdy mimochodem sklidit rozkoš, bylo to jako kradmo; ale přece lahodně jednoho večera v lodičce s mladým veslařem na comském jezeře (krátce předtím, než jsem jel do Brévine), zatím co zahalovalo mé vzrušení měsíční světlo, v němž se rozpouštělo mlžné očarování jezera a vlhké vůně břehů.
Potom nic. Nic než strašná poušť, plná volání bez odpovědí, rozmachů bez cíle, neklidů, zápasů, vyčerpávajících snů, imaginárních vytržení a hanebných poklesů. Předpředešlého léta v La Roque jsem myslil, že se zblázním. Skoro celý ten čas, co jsem tam ztrávil, byl jsem uzavřen v pokoji, kde jsem se měl věnovat jen práci, pokoušeje se marně o práci (psal jsem knihu „Cesta Ureinova“), posedlý fixní myšlenkou, stižený jí, doufaje snad, že najdu nějakou úlevu právě ve výstřelku, že dosáhnu azuru za ním, že vysílím svého démona (poznávám v tom jeho radu), a vysiloval jsem jen sám sebe, vydával jsem své síly jako maniak až do vyčerpání, až k tomu stavu, kdy jsem měl před sebou jen zblbnutí, jen šílenství.
Ach, z jakého pekla jsem to vycházel! A neměl jsem jediného přítele, s nímž bych byl mohl mluvit, jediné rady; poněvadž jsem považoval jakoukoli dohodu za nemožnou a nechtěl jsem s počátku nic ustoupit, potácel jsem se v zániku ... Ale nač potřebuji vyvolávat tyto ponuré dny? Vysvětluje má vzpomínka na ně mé delirium oné noci? Pokus u Meriem, tato snaha o normalisaci, zůstala bez zítřku, neboť nešla mým směrem; teď jsem konečně nacházel svůj normál. Zde již nebylo nic nuceného, překotného, pochybného; nic není popelového ve vzpomínce, kterou na ni zachovávám. Má radost byla nesmírná a taková, že si ji nedovedu představit plnější, kdyby se byla do toho přimísila láska. Jak by byla mohla býti řeč o lásce? Jak bych byl dovolil žádosti, aby disponovala mým srdcem? Má rozkoš byla bez postranního úmyslu a žádná výčitka neměla přijít po ní. Ale jak teď nazvu své unesení, když jsem svíral ve svých nahých pažích toto dokonalé divošské, vášnivé, lascivní a záhadné tělíčko?
Dlouho poté, když Mohamed odešel ode mne, setrvával jsem ve stavu rozechvěného jásání, a ačkoli jsem již došel pětkrát rozkoše u něho, obnovoval jsem ještě mnohokrát své vzrušení a vrátiv se do hotelu do svého pokoje, prodlužoval jsem jeho ohlasy až do rána.
Za prvních zásvitů jitřenky jsem vstal; běžel jsem, ano, opravdu jsem běžel v sandálech daleko za Mustafu, necítě ze své noci únavy, nýbrž právě naopak svěžest, jakousi lehkost na duchu i na těle, jež mne neopustila po celý den.

Vyjeli jsme z Alžíru, Wilde a já, velmi brzy po tomto pamětihodném večeru; on byl povolán do Anglie potřebou vypořádat se s obžalobami markýze de Areensberry, otce Bosyho; já jsem si přál být v Biskře dříve než Bosy. On se rozhodl přivésti tam Aliho, mladého Araba z Blidy, pro něhož vzplál; dopis od něho mi oznamoval jeho návrat; doufal, že naň ochotně počkám, abych s ním, s nimi podnikl tu dlouhou dvoudenní cestu, která vypadala k smrti nudně, kdyby byl jen s Alim; neboť ukazovalo se, že Ali neuměl francouzský ani anglicky, právě jako Bosy neuměl arabsky. Má povaha je tak špatná, že tento dopis naopak urychlil můj odjezd; buď že se mi nelíbilo pomáhat v tomto dobrodružství a podporoval někoho, kdo myslí, že má na všecko právo; buď že moralista, který ve mně dříme, považoval za neslušné zbavovati růže trnů; buď že prostě vyhrálo mé mrzoutství - nebo všecky ty okolnosti přispěly společně - odjel jsem. Ale v Sétifu, kde jsem měl přenocovat, zastihl mne naléhavý telegram.
Přijímám se zvrácenou horlivostí vše, co přichází křížit mou cestu; to je můj povahový rys, který se nepokusím vysvětlit, neboť to nemohu pochopit. . . Zkrátka, přerušiv ihned svou cestu, jal jsem se čekat na Douglasa v Sétifu tak ochotně, jako jsem před ním předešlého dne prchl. Však se mi také cesta z Alžíru do Sétifu zdála strašně dlouhá. Ale to čekání se mi brzy zdálo ještě delší. Jaký nekonečný den! A jaký bude den zítřejší, který mne ještě dělil od Biskry? Tak jsem myslil chodě sem a tam po pravidelných a nudných ulicích tohoto ošklivého vojenského a koloniálního městečka, kam jsem si nedovedl představit, že se přichází pro něco jiného než z úřední potřeby, kde se nezůstává jinak než na rozkaz a kde několik Arabů, jež tam člověk potká, vypadá zuboženě a ne na svém místě.
Byl jsem netrpěliv poznat Aliho. Očekával jsem nějakého hodně skromného kauadži, oblečeného asi jako Mohamed; viděl jsem vystupovat z vlaku mladého velmože ve skvělém obleku s hedvábnou šerpou okolo pasu, se zlatým turbanem. Nebylo mu ještě šestnáct let, ale jaká důstojnost v kroku! Jaká hrdost pohledu! Jaké vladařské úsměvy hodil po služebnících v hotelu, sklánějících se před ním! Jak rychle pochopil on, včera ještě tak nízký, že má vejít první, posadit se první.. . Douglas našel svého pána, a ačkoli on sám byl také elegantně oblečen, vypadal jako sluha, poslouchající rozkazů svého pyšného služebníka. Každý Arab, ať je sebe chudší, chová v sobě Aladdina hotového rozkvésti, jen stačí, aby se ho dotkl osud; je králem. Ali byl zajisté velmi krásný; měl bílou pleť, čisté čelo, pěkně formovanou bradu, malá ústa, plné tváře, oči hurisky; ale jeho krása na mne nijak nepůsobila; jakási tvrdost v nozdrách, lhostejnost v příliš dokonalé křivce obočí, krutost v opovržlivém úšklebku rtů zarážela ve mně jakékoli přání; a nic mne více neoddalovalo než zženštilé vzezření celé jeho bytosti, jímž právě jiní by byli asi bývali svedeni. Mluvím o tom proto, aby bylo vidět, že dosti dlouhý čas, který jsem prožil v jeho blízkosti, byl beze vzrušení. Ba dokonce, jak se často stává, podívaná na Douglasovo štěstí, jehož jsem nezáviděl, naladila mne k disposicím tím cudnějším, disposicím, jež potrvaly po jeho odchodu po celou dobu mého pobytu v Biskře.
Hotel Oasis, jehož dependencí byl kardinálův byt, který jsme najali předešlého roku, zadal již tyto pokoje; ale právě se otevřel hotel Royal, kde jsme našli zařízeni, jež co do příjemnosti a pohodlí zůstávalo jen zcela málo za hotelem Oasis. V přízemí hotelu tři pokoje, z nichž dva mezi sebou spojené, na konci chodby, která vedla ven. Dveře na chodbu, od nichž jsme měli klíč, neboť mohly sloužit jenom nám, umožňovaly nám dostat se do pokojů, aniž jsme potřebovali procházet hotelem. Ale nejčastěji jsem vycházel a vracel se oknem. Můj pokoj, kam jsem dal umístit piano, byl oddělen chodbou od pokoje Douglasova a Aliho. Tyto pokoje měly vyhlídku na nové kasino; mezi ním a hotelem byl dosti široký prostor, kde se proháněly, místo aby chodily do školy, tytéž arabské děti, které si předešlého roku přicházely hrát na naše terasy.
Řekl jsem, že Ali vůbec nerozuměl francouzsky; navrhl jsem jako tlumočníka mezi Douglasem a ním Athmana, který právě nechal svou práci dověděv se, že jsem přišel; chtěl najít zaměstnání u mne, ale já nevěděl, jak ho zaměstnat. Později jsem si mohl vytýkat, že jsem se odvážil myslit na něho pro takové místo, ale styky mezi Douglasem a Alim neměly v sobě nic, co by mohlo zvlášť překvapit Araba, a já jsem tehdy ještě zdaleka neměl pro Athmana to veliké přátelství, které mne později tak zabralo a jež si brzy počínal zasluhovat. Neboť přijal-li s počátku s horlivostí nabídku, jakmile jsem ji učinil, pochopil jsem brzy, že tak učinil v naději, že ztráví více času blízko mne. Ubohý hoch byl velmi zklamán, když viděl, že jsem odhodlán nedoprovázet Douglase na jeho procházkách; když pochopil, že mne vlastně uvidí velmi málo. Douglas jej bral s sebou s Alim každý den ve voze až na některou ne příliš vzdálenou oasu, Šetmu, Droh, Sidi Okba, které bylo možno vidět s terasy hotelu jako temný smaragd na rzivém plášti pouště. Marně naléhal Douglas, abych jel s ním. Necítil jsem nijak lítosti nad nudou, kterou zajisté musil pociťovat mezi svými dvěma pážaty a již jsem považoval za výkupné rozkoše. „Tys tomu chtěl,“ myslil jsem, hledě se ozbrojit předstíranou přísností proti tomu, co jsem byl až příliš ochoten připustit. A rovněž jsem chápal jako výkupné to, že jsem se více nořil do práce s lichotivým pocitem, že něco odčiňuji. Dnes, kdy mne léta učinila poslušnějším, divím se tolika výhradám, přežitkům staré morálky, kterou nic již ve mně neschvalovalo; ale mé mravní reflexy ještě na ní závisely. Hledím-li odkrýt, které pohnutky vztyčovaly takto na odpor takřka proti mé vůli mé vnitřní ústrojenství, nacházím hlavně, musím to přiznat, mrzoutství a špatnou vůli. Ale také Bosy se mi nelíbil; či lépe řečeno mnohem více mne zajímal, než se mi líbil; přes jeho laskavosti a jeho projevy přízně nebo snad dokonce právě pro ně držel jsem se v defensivě. Jeho hovor mě rychle unavoval; a věřím rád, že s Angličanem nebo aspoň s Francouzem trochu zběhlejším v anglických věcech, než jsem byl tehdy já, byla by mohla být tato konversace pestřejší a bohatší; ale když byly vyčerpány společné látky, Douglas se vždycky vracel, a to s odpornou vytrvalostí, k tomu, o čem já jsem mluvil jen se svrchovaným ostychem, zvyšovaným jeho naprostým nedostatkem ostychu. Stačilo mi sejít se s ním u společných obědů, jež nebraly konce - s jakým roztomilým a vzdorovitým půvabem volal pojednou: „Musím absolutně pít šampaňské“; a proč jsem mrzoutsky odmítal číši, kterou mi podával? - nebo někdy při odpoledním čaji ve společnosti Athmanově a Aliho a slyšel jsem ho opakovat po desáté, při čemž se bavil ani ne tak větou samou, jako jejím opakováním: „Athmane, řekněte Alimu, že jeho oči jsou jako oči gazelí.“ Odsunoval trochu každý den hranici své nudy.
Tato idyla vzala náhle konec. Bosy, který viděl s dosti živým veselým zájmem, jak se navazuje pochybná intrika mezi Alim a jedním mladým pastýřem ve Fontaine-Chaude, byl jat velikým vztekem, když konečně pochopil, že Ali dovede snad býti stejně vnímavý k půvabům žen kmene Oulad a zvláště k půvabům Merieminým. Myšlenka, že by Ali mohl spát s ní, byla mu nesnesitelná. Pochyboval, že již k tomu došlo (co mne se týkalo, já o tom nepochyboval), hněval se, žádal od Aliho přiznání, projevů lítosti, slibů a přísahal, že nedostojí-li jim, okamžitě ho propustí. Cítil jsem v Douglasovi spíše zklamání a nevoli než skutečnou žárlivost. „Chlapce ano,“ protestoval; „chlapců, kolik bude chtít; ponechávám mu svobodu. Ale nemohu snést, aby chodil se ženami.“ Ali se tvářil, jako by se podroboval, ale Douglas ztratil důvěru. Jednoho dne byl jat podezřením a napadlo ho pátrat v Aliho zavazadlech; našel pod šaty Merieminu fotografii, kterou roztrhal na kousky ... Bylo to tragické: Ali dostal pořádný výprask, řval a vzbouzel všecky lidi v hotelu. Slyšel jsem tato volání, ale zůstal jsem uzavřen ve svém pokoji, shledávaje moudřejším neplést se do toho. Douglas se ukázal večer u večeře bled, s tvrdým pohledem. Oznámil mi, že se Ali vrátí do Blidy prvním vlakem, to jest nazítří ráno. On sám odjel z Biskry dva dny poté. Tehdy jsem si uvědomil, jak mi podívaná na rozmařilost dodávala zvratným účinkem chuť k práci. Teď, když jsem nemusil již odolávat nabídkám na projížďky, vycházel jsem každý den, často hned ráno. Podnikal jsem v poušti únavné výlety, jednou podél vyprahlého řečiště vyschlého vodního toku, jindy jsem se dostal až k velikým pískovým výspám, kde jsem někdy vyčkával až do večera, jsa opit nesmírností, zvláštností, samotou a maje srdce lehčí než pták.

Večer přicházel Athman ke mně, když se skončil jeho služební den. Po odjezdu Douglasově a Alilio ujal se opět svého povolání vůdce; smutné povolání, k němuž ho jeho povolná povaha až příliš předurčovala. Se stejným nedostatkem vědomí a stejně malým ostychem mu dovolovala jeho nevinnost vodil cizince k ženám kmene Oulad, jako on souhlasil s tím, vyřizoval Alimu sladká slova Douglasova. Vyprávěl mi, co ve dne dělal, a každý den rostl ve mně se sympatií k němu hnus nad těmito úsluhami; a poněvadž také rostla jeho důvěra, vyprávěl mi jich stále více.
Jednou večer přišel všecek rozradostněn:
„Ach, jaký dobrý den,“ zvolal. Vysvětlil mi, jak vydělal třicet franků tím, že jednak přijal deset franků jako odměnu od jedné ženy Oulad, aby jí přivedl jednoho Angličana, zvýšil o deset franků mzdu pro ženu Oulad a dostal deset franků od Angličana jako honorář za tuto službičku. Byl jsem pohoršen. Smiřoval jsem se s tím, aby dělal náhončího prostitutkám; ale aby byl nepoctivý, ne, to jsem nedovoloval. Byl překvapen tím, co nejdříve považoval za výbuch špatného rozmaru; a vše, čeho jsem od něho dosáhl v první chvíli, bylo, že litoval, že se mnou mluvil příliš upřímně. Tu mne napadlo apelovat na ten cit vznešenosti, který jsem se domýšlel nacházet v každém Arabovi. Zdálo se mi, že chápe.
„Dobrá tedy“, zabručel, „půjdu a vrátím peníze.“
„To od tebe nechci,“ protestoval jsem. „Chccš-li prostě být mým přítelem, nezačínej již tento hanebný čachr.“
„Tedy,“ odvětil s úsměvem - a já jsem v něm ihned opět poznával hocha, kterého jsem měl rád - „myslím, že bude lépe, přestanu-li vodit cizince k ženám; u žen člověk vždycky vydělává příliš.“
„Rozumíš,“ dodal jsem, jako bych ho chtěl povzbudit, „chci-li to od tebe, je to proto, abys byl hoden mých přátel, až se s nimi potkáš v Paříži.“
Myšlenka vzít s sebou Athmana do Paříže rostla pomalu v mém srdci. Počínal jsem se o tom zmiňovat ve svých dopisech matce, nejdříve bojácně; pak rozhodněji, kdežto její odpor se projevoval stále pevněji; neboť já jsem byl až příliš ochoten vzpírat se mateřskému napomínání; ale musím také říci, že má matka jich trochu zneužívala. Její dopisy byly nejčastěji jen řadou káravých projevů; někdy byly tak mírné, že se skrývaly pod laskavou formulí: „Neradím ti; jenom tě upozorňuji ...“; ale právě výtky tohoto druhu mne rozčilovaly nejvíce; věděl jsem totiž, že když se pozornost, takto vyžadovaná, nepodvolí, matka bude znovu naléhat, bez únavy, neboť jsme nechtěli ani jeden, ani druhý ustoupit. Marně jsem se pokoušel přesvědčit ji v tomto případě, jak jsem nakonec přesvědčil sám sebe, že běží o mravní záchranu a že spása Athamanova závisí na tom, bude-li přesazen do Paříže, že jsem ho jako adoptoval... Matka, kterou znepokojovalo již vznícení mých prvních dopisů, myslila, že samota a poušť uvedly do nepořádku můj mozek. Jeden dopis pak vyvrcholil její obavy; oznamoval jsem jí v něm znenadání, že jsem za trochu peněz, které mi připadly po babičce, právě koupil kus půdy v Biskře (který ještě mám). Abych dodal tomuto rozmaru jakési zdání moudrosti, rozumoval jsem takto: Stane-li se Biskra vyhledávanou zimní stanicí a přestane-li se mi tudíž líbit, má půda „stoupne v ceně“, já ji prodám a udělám dobrý obchod; bude-li Biskra i nadále tím, čím jest, totiž tím místem na světě, kde si nejvíce přeji žíti, postavím si tam obydlí a vrátím se tam k pobytu každou zimu. Snil jsem o tom, že zařídím přízemí svého domu jako maurskou kavárnu, kterou dám do správy Athmanovi; zval jsem tam již všecky své přátele... O této kombinaci jsem matce nic neřekl; ostatek postačoval již, aby mne považovala za blázna.
Matka se chápala všech prostředků, vyzvala na pomoc Alberta a ty z mých přátel, k nimž mohla proniknout. Byl jsem hluboce roztrpčen touto koalicí, kterou, jak jsem cítil, ona zvedala proti mně. Jaké dopisy jsem dostal! Prosby, vášnivé výčitky, hrozby; přivedu-li Athmana do Paříže, budu předmětem výsměchu; co s ním budu dělat? Co si o mně pomyslí Emanuela? ... Trval jsem zatvrzele na svém; konečně mne však zoufalý dopis od naší staré Marie přiměl, abych se podrobil; přísahala, že odejde z domu v den, kdy do něho vstoupí „ten černoch“. A co by se stalo s matkou bez Marie? Ustoupil jsem; nebylo lze jinak.
Ubohý Athman! Neměl jsem odvahy rozmetat jedním rázem tu imaginární budovu, jež se každý den posilovala novou nadějí. Nestalo se mi často, že bych se byl vzdal něčeho; odklad, toť vše, čeho u mne dosáhne překážka; tento krásný návrh, kterého jsem se zdánlivě vzdával, jsem nakonec přece jen uskutečnil; ale bylo to teprve o čtyři léta později.
Athman však dobře chápal, že něco vázne. Nejdříve jsem s ním o tom nemluvil, důvěřuje ještě v pevnost svého odhodlání; ale on si vykládal mé mlčení, pozoroval zasmušilost mého čela. Po Mariině dopise jsem ještě dva dni čekal. Ale konečně jsem se musil odhodlat všecko mu říci...
Navykli jsme si chodit každý večer až na nádraží v hodinu, kdy přijíždí vlak. Poněvadž on teď znal všecky mé přátele - neboť já jsem s ním o nich bez přestání mluvil, oživuje svou samotu evokacemi - tvářili jsme se, hrajíce si jako děti, že jdeme naproti některému z nich. Bude pravděpodobně zde, mezi těmi, kdož přijedou. Uvidíme ho sestupovat s vlaku, vrhne se mi do náruče, zvolá: „Ah, jaká cesta! Myslil jsem, že nikdy nedojedu! Konečně tě mám... Ale proud lhostejných lidí odplynul; byli jsme opět sami, Athman a já, a oba jsme cítili, jak tato nepřítomnost utužuje ještě více naši důvěrnost.
Řekl jsem, že můj pokoj vedl rovnou ven. Nedaleko odtud šla cesta do Tuggurtu, které užívali Arabové, když se v noci vraceli do své vesnice. Okolo deváté hodiny jsem slyšel slabé zaškrábání na své zavřené okenice; byl to Sadek, veliký bratr Athmanův; přelezl okenní podpěru. Měl jsem syrupy a mlsky. Sesedše se všichni do kruhu, poslouchali jsme Sadka hrát na flétnu v takovém zapomnění času, jaké jsem poznal jen tam. Sadek znal jen několik slov francouzsky; já jsem znal jen několik slov arabsky. Ale i kdybychom byli mluvili toutéž řečí, co bychom byli mohli říci více než to, co vyjadřovaly naše pohledy, naše gesta a hlavně jeho něžný způsob, jak se chápal mých rukou, držel mé ruce ve svých, mou pravou ruku ve své pravé ruce, takže jsme pokračovali v chůzi majíce ruce vzájemně zkřížené a jsouce mlčenlivi jako stíny. Takto jsme se procházeli toho posledního večera. (Ah, jak jsem se těžko odhodlával k odjezdu! Zdálo se mi, že opustím své mládí.) Procházeli jsme se dlouho, Sadek a já; v ulici kaváren, žen kmene Oulad, rozdávajíce mimochodem úsměvy pro El Barku, pro Mériem v malé maurské kavárně, kterou Athman nazýval mým malým kasinem, poněvadž předešlého roku, zatím co Paul doprovázel ženu doktora D. do herny opravdového kasina, které bylo právě otevřeno, já jsem chodil hrát karty do té malé, tmavé a špinavé místnosti s Bachirem, Mohamedem a Larbim; pak jsme vyšli z ulice žen Oulad, světla i hluku a šli jsme až k napajedlu, na jehož břehu jsem si tak často sedával ...
Pak, a abych neopustil všecko najednou, navrhl jsem Athmanovi, aby mne doprovodil aspoň do El Kantara, kde se zdržím dva dni. Jaro se rodilo pod palmami; meruňkové stromy byly ve květu, bzučíce včelami; vody zalévaly ječmenná pole; a nebylo lze představit si nic jasnějšího než ta bílá květenství chráněná vysokými palmovníky, jež ve svém stínu kryla a zároveň zase zastiňovala něžnou zeleň obilí. Ztrávili jsme v tomto edenu dva rajské dni, jejichž památka obsahuje jen úsměvnost a čistotu. Když jsem třetího dne ráno hledal Athmana v jeho pokoji, abych mu řekl sbohem, nenašel jsem ho a musil jsem odjet, nespatřiv ho už. Nedovedl jsem si vysvětlit jeho nepřítomnost; ale náhle jsem zpozoroval z vlaku, jenž ujížděl, a již hodně daleko za El Kantarou, na břehu „ouedu“ jeho bílý burnus. Seděl tam, hlavu měl v rukou; nevstal, když vlak jel mimo; neučinil jediného gesta; ani si nevšiml znamení, které jsem mu dával; a dlouho, zatím co mne vlak unášel, mohl jsem vidět tuto nehybnou postavičku, ztracenou v poušti, zdrcenou, obraz mého zoufalství.
Vrátil jsem se do Alžíru, kde jsem měl nasednout na loď do Francie; ale nechal jsem odjet čtyři nebo pět lodí pod záminkou, že je moře příliš neklidné; pravda je ta, že se mi srdce svíralo při pomyšlení, že mám odjet z této země. Picne Louis, který se zotavoval z nemoci, přijel za mnou ze Sevilly, kde ztrávil zimu; neklamou-li mne mé vzpomínky, byl dokonce tak nesmírně laskav a netrpěliv, že se mi vyřítil naproti a že jsem ho znenadání spatřil několik stanic před Alžírem; objevil se u dvířek mého vagonu. Běda! Nebyli jsme pohromadě ani čtvrt hodiny (na toto se pamatuji až příliš dobře) a už jsme se hádali. Přiznávám, že to bylo poněkud mou vinou, a z toho všeho, co jsem řekl výše, bylo možno pochopit, že má povaha nebyla toho času právě příliš pohodlná; ale vím přece dobře, že jenom s Louisem jsem se mohl takto hádat, kdežto myslím, že on se nehádal jen se mnou. Bylo to pro všecko a pro nic; bude-li později uveřejněna jeho korespondence, uvidí se tam mnoho ukázek tohoto způsobu. Bez přestání se staral o to, aby jeho mínění nebo jeho rozmar převládl nad vaším; ale myslím, že si nepřál příliš, aby člověk ustoupil nebo aspoň aby ustoupil příliš rychle, a co měl rád, nebylo ani tak mít pravdu, jako měřit se s druhým, ač nemám-li říci bíti se. Tato bojovnost se projevovala po celý den a chápala se každé záminky. Přál-li si člověk jít na slunci, on chtěl ihned jít raději v stínu; vždycky se mu musilo ustoupit; když s ním člověk mluvil, on se nořil do mlčení nebo si pobručoval provokativní písničky; zvyšoval jejich tón, přál-li si člověk ticha; a to všecko mi šlo strašně na nervy.

Dokončení (2. část) ZDE

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

Komentáře

1 2 3 4 5   »

Přihlásit

Aktuální články

• Krušnohorský kanibal Detlev Günzel je také homosexuál
• T. G. Masaryk o pederastii Oscara Wildea: Je to svinstvo a smrt
• Pederastie a homosexualita
• Proč Hitler zpřísnil tresty za homosexuální styk
• Další varování před zneužíváním dětí homosexuály z Gemini a CEDU
• My máme právo na homosexuální orgie, vy máte povinnost platit
• Homosexuální zneužívání chlapců v Německu
• Homosexuální zneužívání v americké armádě na vzestupu
• Homosexuální sérioví vrazi a příčiny homosexuality v knize Andreje Drbohlava
• Lidský T – lymfotropní virus HTLV u homosexuálů a transsexuálů
• Papilomaviry (HPV) u homosexuálů
• GEMINI - sdružení dětí, mládeže a dospělých popularizuje antickou pederastii?
• Karel Vašíček, homosexuální pedofil v kroužku radioamatérů
• Ester Janečková pokračuje v trestuhodné funerální show
• Čeští gayové - nový rekord v šíření HIV
• Gay-Palach, nebo dítě, jehož problémy nikdo „neřešil“?
• Homosexuální vrah Trynkiewicz - Satan z Piotrkowa
• Člověk v tísni – propaganda pod pláštíkem charity
• Dětské trauma souvisí s homosexualitou. No a co?
• Homosexuální struktury ve Vatikánu jsou bezpečnostní hrozbou.
• Židovský porno-mogul versus nejznámější ruský gay aktivista
• Gay metastázy v Ruské pravoslavné a Římskokatolické církvi
• Je Putin jedním z nás?
• Transgendeři - ještě promořenější než homosexuálové
• Zákon nabídky a poptávky a podíl gayů na zneužívání dětí
• Junák – svaz skautů a skautek vytváří podmínky pro zneužívání dětí homosexuály
• Herpes virus asociovaný s Kaposiho sarkomem u homosexuálů
• Globální šíření HIV homosexuály
• S Papežem proti homoherezi
• Syfilis – AIDS předantibiotické éry novověku
• Mýtus 4 %
• Léčba homosexuality související s kongenitální adrenální hyperplazií
• Láska, která si netroufá vyslovit své jméno (2.část)
• Zoo pro zoofily
• Srdce gayů by se měla pálit (někdy)
• Láska, která si netroufá vyslovit své jméno (1.část)
• Homosexuální prostituce dětí a dospívajících v Čechách
• Homosexuální nekrofilové se konečně dočkali!!!
• Homosexualita, bestialita a zoofilie v knize Hani Miletski
• Dětská homosexuální prostituce a homosexuální prostituce dospívajících

Hledat

Kontakt

post@homosexualita.eu

Kdo má poštovního klienta klikne na emailovou adresu výše. Jinak adresu zkopírujte a vložte do adresní řádky emailu.

Náhodný obrázek