Láska, která si netroufá vyslovit své jméno (2.část)

Sekce

• Titulní strana
• Homosexualita
• Propaganda
• Homosexualita a nacismus
• Pohlavní nemoci
• Homosexualita a pedofilie
• Oscar Wilde
• Homosexualita a zoofilie
• Léčba homosexuality
• Homosexualita a církev
• Homosexualita a skaut
• Rusko a homosexualita
• Příčiny homosexuality
• Kriminalita a homosexualita

Rychlé zprávy

Zákon nabídky a poptávky a podíl gayů na zneužívání dětí

Na internetu se nacházejí dva dobře zpracované materiály, ze kterých se dají vyčíst informace o rozsahu zneužívání dětí gayi.

28.08.2013 [16:03], admin, Oscar Wilde, komentováno 6×, zobrazeno 30134×

dokončení článku: Láska, která si netroufá vyslovit své jméno (1.část)

Nedal si pokoje, dokud mne nezatáhl do bordelu. Podle způsobu, jímž to říkám, mohlo by se zdát, že jsem dělal nesnáze; ale nikoli, zakládal jsem si na tom, že si již nic neodpírám, a následoval jsem ho tedy bez velikého zdráhání do „Hvězd Andalusie“, jakési to taneční kavárny, na níž nebylo nic arabského, ba ani španělského, a jejíž sprostota se mi ihned zhnusila.

Pak, poněvadž Pierre Louis počal prohlašovat, že se mu především líbí právě tato sprostota, můj hnus se vztáhl i na něho a vyvrhl ho se vším ostatním. A přece jsem nebyl v náladě, že by mne byl vedl můj přirozený odpor; špatná potřeba jít až do konce a jakási temná směs citů, kde bezpochyby bylo ode všeho trochu, jen jistě ne přání, přiměly mne, abych opakoval ten pokus, který se tak žalostně nepovedl předešlého roku s En Barkou; tentokrát se vydařil lépe, takže se k mému zhnusení připojila brzy bázeň, že jsem něco chytil - bázeň, kterou Pierre pro svou zábavu rozdmýchával, namlouvaje mi jednak, že vskutku „Hvězda Andalusie“, s kterou jsem se uzavřel, ačkoli je nejhezčí ze souhvězdí (měl bych říci: nejméně ohyzdná) je pravděpodobně nejméně jistá a jen to že může vysvětlit, proč nebyla zaměstnána; že člověk musí být takový hlupák jako já, aby ji vybral, neboť právě ten zbytek mládí a půvabu, kterým se odlišovala od ostatních, měl mi být výstrahou, jakož i smích druhých, když viděly, že jsem si ji vybral, ale že jsem si nedovedl všimnout ničeho z toho všeho. A poněvadž jsem zvolal, že mne mohl varovat, pokud ještě byl čas, namítal, že ona nemoc, jejíž následky asi brzy pocítím, není sama o sobě nebezpečná, že ostatně je třeba přijmout ji jako daň z rozkoše a že pokoušet se vyhnouti se znamená chtít uniknout všeobecnému zákonu. Pak, aby mne ubezpečil dokonale, citoval mi mnoho velikých mužů, kteří jistě děkovali příjici více než za tři čtvrtiny svého genia. Tento poplach, který se mi zdá dnes dosti zábavný, když myslím na to, jak jsem se asi tvářil - a zejména, když vím, že jsem se tehdy znepokojoval zbytečně - mne tehdy ani trochu nebavil. K mému hnusu a k mému strachu se rychle připojil jakýsi vztek na Louise. Dojista jsme se nemohli již shodnout, nemohli jsme se již snést. Tato snaha o sblížení byla, nemýlím-li se, jeden z posledních pokusů.
Těch několik dní, které jsem ještě ztrávil v Alžíru, když už Pierre Louis ode mne odjel, bylo z těch, které bych chtěl nejraději prožít ještě jednou. Nezachoval jsem si ve vzpomínce nic přesného, nýbrž jen neobyčejnou vřelost, radost, posedlost, jež mne probouzela časně z rána, zvěčňovala každý okamžik každé hodiny, zprůhledňovala jako sklo nebo vypařovala vše, co se blížilo mému srdci.
Má matka se počínala velmi znepokojoval dopisy, které jsem jí tehdy psal, a poněvadž se jí nezdálo, že vzrušení, jež z nich vanulo, je možné bez příčiny a bez určitého předmětu. představovala si již, že mám lásku, poměr, o němž se mi ještě neodvažovala mluvil otevřeně, ale jehož fantóm jsem rozeznával skrz narážky, jimiž se její dopisy hemžily. Prosila mne úpěnlivě, abych se vrátil, abych „udělal konce“.
Kdyby byla mohla znát pravdu, ta by ji byla poděsila ještě o hodně více; neboť člověk snáze láme svazky, než uniká sám sobě, a aby se mu to podařilo, je třeba již, aby si toho přál; a ve chvíli, kdy jsem se počínal objevovat sám sobě, nemohl jsem si přát, abych se opustil právě v okamžiku, kdy jsem v sobě odkrýval desky svého nového zákona. Neboť nestačilo mi osvobodit se od pravidla; hodlal jsem legitimovat své třeštění, ospravedlnit své šílenství.
Tón těchto posledních řádek vzbudí mínění, že jsem přiznal svou vinu v této věci; ale spíše by bylo třeba vidět v tom opatrnost, odpověď na to vše, co, jak vím, může mi být namítnuto; způsob, jímž dávám najevo, že jsem to již namítal sám sobě. Neboť nemyslím, že by byl způsob, jak se dívat na otázku mravní a náboženskou, ani jak se chovat vůči ní, jehož bych byl v určité chvíli svého života nepoznal a neučinil svým. Po pravdě řečeno, byl bych je rád smířil všecky, a to stanoviska nejrozdílnější, neboť jsem se nemohl rozhodnout vyloučit žádné z nich a byl jsem ochoten svěřil Kristu řešení sporu mezi Dionysem a Apollonem. Jak jsem za touto pouští, kam mne zavádělo mé zbožňování a do níž jsem se nořil stále hlouběji, poháněn jsa svou žízní, jak a s jak nadšenou láskou jsem mohl opět najít evangelium - nepřišla ještě chvíle, abych o tom mluvil, právě tak jako abych mluvil o poučení, které jsem v něm čerpal, když čta je novým zrakem, viděl jsem pojednou, jak se rozsvěcí jeho duch a jeho písmo. A zoufal jsem si a rozhořčoval jsem se zároveň nad tím, co z něho učinily církve, z toho božského učení, jež jsem skrz ně poznával již tak málo. Opakoval jsem si, že náš západní svět hyne proto, že ho nedovedl vidět v tom nebo nechtěl ho vidět v tom; to se stalo mým hlubokým přesvědčením, jakož i to, že mi připadá povinnost upozorniti na toto zlo. Měl jsem tedy v úmyslu napsat knihu, které jsem v duchu dával titul „Křesťanství proti Kristu“ - knihu, z níž hodně stran je napsáno a která by bezpochyby byla již spatřila světlo světa v klidnějších časech, a nebýt té obavy, kterou jsem mohl mít, že uveřejním-li ji hned, zarmoutím několik přátel a těžce ohrozím svobodu myšlení, jíž přikládám více ceny než všemu ostatnímu.
Tyto vážné otázky, jež mne brzy měly týrat přede všemi jinými, počaly mne zaměstnávat skutečně teprve později; ale neformuloval-li jsem si je ještě přesně, již sídlily přece ve mně a bránily mi, abych nenacházel svého pohodlí v příjemném hedonismu, založeném na snadném svolování. Řekl jsem o tom dost pro tuto chvíli.
Poddav se konečně výčitkám své matky, přijel jsem za ní do Paříže dvě neděle před jejím odjezdem do La Roque, kde jsem se s ní sešel v červenci a kde jsem ji spatřil již jen umírající. Tyto poslední dny společného života (mluvím o těch dnech v Paříži) byly dny uvolnění a příměří. Je mi jakousi útěchou připomínat si je proti sporům a zápasům, z nichž se skládala, jak musím přiznat, největší část našich styků. A užívám-li zde právě slova „příměří“, je to proto, že žádný trvalý mír nebyl mezi námi možný; vzájemné ústupky, jež dovolovaly trochu oddechu, mohly být jen dočasné a vycházely z vědomého nedorozumění. Ostatně já jsem nepřičítal vinu jen své matce. Zdálo se mi, že je ve své úloze i tehdy, kdy, mne nejvíce trápí; abych pravdu řekl, nedovedl jsem si představit, že by každá matka, jež je si vědoma své povinnosti, nehleděla podrobit svého syna; ale poněvadž jsem shledával zcela přirozeným, aby se syn nenechal uvést v poslušenství, a poněvadž se mi zdálo, že tomu musí býti tak, divil jsem se tomu, kdy, jsem ve svém okolí nacházel nějaký příklad úplné shody mezi rodiči a dětmi jako na příklad ten, který jsem viděl u Paula Laurense a jeho matky.
Zda to nebyl Pascal, jenž řekl, že nikdy nemilujeme lidí samých, nýbrž jen jejich vlastnosti? Myslím, že by se bylo mohlo říci o mé matce, že vlastnosti, jež milovala, nebyly ty, jež ve skutečnosti měly osoby, jež tížila její tyranie, nýbrž ony, jež si ona přála u nich nacházet. Tak aspoň si snažím vysvětlit tu stálou práci, kterou podnikala na svých bližních; zvláště na mně; a já jsem tím byl tak rozhořčen, že nevím ani, ne- rozbilo-li mé zoufalství nakonec všechnu lásku, kterou jsem k ní choval. Měla způsob milovati mne, který někdy působil, že jsem ji nenáviděl, a dráždil mne do nejvyššího stupně; představte si vy, které pohoršuji, představte si péči stále na číhané, radu nepřestávající, dráždící, týkající se vašich skutků, vašich myšlenek, vašich vydání, volby látky, četby, titulu knihy... Titul „Potravy pozemské“ se jí nelíbil, a poněvadž ještě byl čas změnit jej, bez přestání se vracela k této věci.
Bídné peněžní otázky vnášely do našich styků od několika měsíců novou příčinu k rozčilení. Maminka mi dávala každý měsíc příspěvek, o kterém myslila, že mi má postačit - to jest, neklame-li mne paměť, 300 franků - z nichž dvě třetiny jsem pravidelně věnoval na nákup hudebnin a knih. Pokládala za neopatrné dát mi k volnému použití jmění, jež mi náleželo po otci, jmění, jehož výši jsem ostatně neznal. A ona ostatně se střehla uvědomit mne, že mi má zletilost dává k tomu právo. Nechtěl bych, aby vznikl mylný výklad; žádný osobní zájem ji v tom nevedl, nýbrž jediné přání chránil mne proti mně samému, podržet mne pod svým poručenstvím a (toto mne rozčilovalo nejvíce) jistý cit slušnosti a mohu-li tak říci přesného existenčního podílu (v daném případě mého), cit, jenž působil, že odměřovala podle svého odhadu mých potřeb to, co považovala za můj slušný podíl. Účty, jež mi předložila, když jsem si uvědomil svá práva, snažily se strhnout závaží na její stranu. Mluví se o „výmluvnosti čísel“, u maminky se každý účet měnil v obranu; šlo o to, dokázat mi, že by nebylo pro mne žádnou výhodou změnit režim, že měsíční částka, kterou mi přiděluje, se rovná příjmům z mého jmění nebo dokonce je převyšuje; a poněvadž všecky výlohy našeho společného života figurovaly zde v položce vydání, zdálo se mi. že se dá vše smířit tak, navrhnu-li naopak, že jí budu platit bytné a stravné po dobu, co zůstanu u ní. Tato dohoda uklidnila rozpor mezi námi.
Ale jak jsem řekl, ty dvě neděle společného života po dlouhém čase odluky byly bez mračen. A ovšem, že já jsem se o to se své strany hodně přičiňoval, jako by nás byla oba upozornila nějaká výstraha, že tyto dny jsou poslední, jež máme ztrávit spolu, neboť maminka se rovněž ukazovala smířlivější, než jsem ji kdykoli znal. Radost, že mne opět nachází méně zničeného, než si představovala podle mých dopisů, také ji pravděpodobně odzbrojovala. Cítil jsem v ní již jen matku a dělalo mi radost cítit se jejím synem.
Tento společný život, který jsem přestal považovat za možný, počal být tedy opět mým přáním a já jsem měl v úmyslu ztrávit celé léto s ní v La Roque, kam by ona odjela přede mnou, aby otevřela dům, a kam by snad mohla za námi přijet Emanuela. Neboť - a jako by chtěla zajistit co nejdokonalejší svornost mezi námi - maminka se mi přiznala konečně, že si ničeho nepřeje více, než abych se oženil s tou, kterou považovala odedávna za svou snachu. Snad také cítila, že její síly ochabují, a bála se nechat mne samého.
Byl jsem v Saint-Nom-la-Bretéche, kde jsem se zdržoval u svého přítele E. R., než jsem se měl vydat za ní, když mne náhle zavolal telegram od Marie, naší staré služky. Matka měla právě záchvat. Přispěchal jsem. Když jsem ji opět spatřil, ležela ve velikém pokoji, z kterého jsem učinil svou pracovnu v předešlých letech a v němž meškala zpravidla raději než ve svém, když přijela do La Roque jen na několik dní a neotvírala celý dům. Myslím, že mne poznala; ale zdálo se, že nemá již přesného vědomí ani času, ani místa, ani sebe samé, ani bytostí, které ji obklopovaly; neboť neprojevila ani překvapení nad mým příchodem, ani radosti, že mne opět vidí. Její obličej nebyl příliš změněn, ale její pohled byl nejasný a její rysy ztratily lak výraznost, že by byl člověk řekl, že toto tělo, v němž ještě přebývala, přestalo jí náležet a že jím již nedisponuje. A to bylo tak zvláštní, že jsem pociťoval více úžasu než lítosti. Polštáře ji udržovaly v polo sedě. Paže ji přesahovaly přes postel a pokoušela se psát na velikém otevřeném registru. Tato nepokojná potřeba zakročovat, radit, přesvědčovat ji ještě unavovala; zdála se kořistí trapného vnitřního zmítání a tužka, kterou držela v ruce, běžela po listě bílého papíru, nerýsovala však již žádného znamení; a nic nebylo bolestnější, než marnost tohoto posledního úsilí. Pokoušel jsem se mluvit s ní, ale můj hlas už nedocházel až k ní. A když se ona pokoušela mluvit, nemohl jsem rozeznávat jejích slov. Chtěje, aby si odpočinula, odsunul jsem papír, který měla před sebou, ale její ruka psala dále po poduškách. Konečně usnula a její rysy se pomalu uvolnily; její ruce se přestaly pohybovat ... A náhle, když jsem se díval na ty ubohé ruce, které jsem právě viděl tak zoufale pracoval, představil jsem si je na pianě a myšlenka, že kdysi vynakládaly své neobratné úsilí, aby ony také vyjádřily trochu poesie, hudby, krásy ... tato myšlenka mne ihned naplnila nesmírnou zbožnou úctou, i padl jsem na kolena k posteli, ponořil jsem čelo do podušek, abych tam udusil své vzlyky.
Osobní zármutky nedovedou vyloudit ze mne slzy; můj obličej pak zůstává suchý, ať je mé srdce sebe více zasaženo bolestí. Neboť vždycky část mé bytosti mne strhuje dozadu, dívá se na druhou, posmívá se a říká jí: ale, ale, ty přece nejsi tak nešťasten! Na druhé straně mám veliké bohatství slz, jimiž oplývám, když běží o zármutky druhých, jež prociťuji často' mnohem živěji než své vlastní. Ale ještě spíše slzím pro kterýkoli projev krásy, ušlechtilosti, odříkání, oddanosti, vděčnosti, odvahy nebo citu velmi naivního, velmi čistého nebo velmi dětského; takže .nyní, nebyl to pocit mého smutku, který tak otřásal mou duší (a mám-li být upřímný, musím přiznat, že mne tento smutek příliš nezarmucoval; nebo chcete-li, rmoutil jsem se, že vidím trpět svou matku, ale ne příliš proto, že ji ztrácím). Ne, neplakal jsem hlavně ze smutku, ale z obdivu k tomuto srdci, jež nepřipouštělo k sobě nikdy nic mrzkého, jež bilo jen pro druhé, které se bez přestání nabízelo povinnosti, ne tak ze zbožnosti jako z přirozeného povahového sklonu a s takovou pokorou, že by má matka byla mohla říci s Malherbem, ale s mnohem větší upřímností: „Považoval jsem vždycky svou služebnost za oběť tak bezcennou, že ať ji nesu ke kterémukoli oltáři, činím tak vždycky jen s hanbou a s třesoucí se rukou.“ Zejména jsem se obdivoval tomu stálému úsilí, jímž byl její život, aby se přiblížila trochu více ke všemu, co se jí zdálo milování hodné a nebo co zasloužilo být milováno.
Byl jsem sám v tomto velkém pokoji, sám s ní, jsa přítomen tomu, jak ji slavnostně zachvacovala smrt, a poslouchal jsem v sobě ozvěnu nepokojných úderů srdce, které se nechtělo vzdát. Jak ještě zápasilo! Byl jsem již svědkem předtím jiných smrtelných zápasů, ty se mi však nezdály tak patetické, buď že se mně zdálo, že jsou přirozenějším závěrem života, buď prostě že jsem se na ně díval s menší upřeností. Bylo jisto, že maminka nenabude již vědomí, takže jsem se nestaral o to, volat své tety k ní; žárlil jsem na to, zůstat sám, abych u ní bděl. Marie a já jsme byli u ní v jejích posledních okamžicích, a když konečně její srdce přestalo tlouci, cítil jsem, jak se celá má bytost rozpadá ve víru lásky, smutku a svobody.
Tehdy jsem pocítil zvláštní disposici svého ducha nechat se opíjet vznešeností. Pamatuji se, že jsem žil první čas svého smutku v jakémsi mravním opojení, které mne vyzývalo k nejneuváženějším činům, o nichž stačilo, že se mi zdály ušlechtilé, aby ihned získaly souhlas mého rozumu a mého srdce. Počínal jsem rozdávat i vzdáleným příbuzným, z nichž někteří sotva znali mou matku, na památku drobné šperky a předměty, které mohly mít pro mne největší cenu, poněvadž jí náležely. Ze vzrušení, z lásky a ze zvláštní žízně po nedostatku byl bych rozdal celé své jmění právě ve chvíli, kdy jsem je dostával do ruky. Byl bych dal sám sebe; pocit mého vnitřního bohatství mne naplňoval, vnukal mi jakési opojné odříkání. Pouhé pomyšlení na nějakou náhradu by se mi bylo zdálo hanebné a dopřával jsem slyšení jen tomu, co mi dovolovalo obdivovat se sám sobě. Ba i ta svoboda, po které jsem práhl, pokud žila má matka, omamovala mne jako vítr na širém moři, dusila mne, snad mi i naháněla strach. Cítil jsem se jako vězeň z nenadání propuštěný na svobodu, jatý závratí, jako létací drak, jehož provaz by byl pojednou přeříznut, jako loďka, jejíž kotevné lano se přetrhlo, jako troska, jež se stane hříčkou větrů a vln.
Nezbývalo nic, čeho bych se přichytil, leda má láska k mé sestřenici. Jen má vůle oženiti se s ní dávala ještě směr mému životu. Zajisté jsem ji miloval; a to byla jediná věc, kterou jsem jistě věděl; dokonce jsem cítil, že ji miluji více než sám sebe. Když jsem ji požádal o ruku, přihlížel jsem méně k sobě než k ní; zejména jsem byl hypnotisován tím rozšířením bez konce, do kterého jsem si ji přál dovésti ve svých stopách, nestaraje se, že je plno nebezpečí, neboť jsem nepřiznával, že by bylo nebezpečí, jehož by můj zápal nedovedl překonat; každá opatrnost by se mi byla zdála zbabělá, zbabělý rovněž každý zřetel k nebezpečí.
Naše nejupřímnější skutky jsou ty, jež jsou také nejméně vypočítány; výklad, který pro ně člověk hledá dodatečně, zůstává marný. Vedla mne fatalita; snad také tajná potřeba vzdorovat své povaze; neboť zda to nebyla sama ctnost, kterou jsem miloval v Emanuele? Bylo to nebe, s nímž se ženilo mé nenasytné peklo; ale právě v tu chvíli jsem na to peklo zapomínal; slzy mého smutku uhasily všechny jeho ohně; byl jsem jako oslněn nebeskou modří a to, čeho jsem už nechtěl vidět, přestalo pro mne existovat. Myslil jsem, že se jí mohu dát všecek, a učinil jsem tak bez jakékoli výhrady. Nějaký čas poté jsme se zasnoubili.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

Komentáře

1

Přihlásit

Aktuální články

• Krušnohorský kanibal Detlev Günzel je také homosexuál
• T. G. Masaryk o pederastii Oscara Wildea: Je to svinstvo a smrt
• Pederastie a homosexualita
• Proč Hitler zpřísnil tresty za homosexuální styk
• Další varování před zneužíváním dětí homosexuály z Gemini a CEDU
• My máme právo na homosexuální orgie, vy máte povinnost platit
• Homosexuální zneužívání chlapců v Německu
• Homosexuální zneužívání v americké armádě na vzestupu
• Homosexuální sérioví vrazi a příčiny homosexuality v knize Andreje Drbohlava
• Lidský T – lymfotropní virus HTLV u homosexuálů a transsexuálů
• Papilomaviry (HPV) u homosexuálů
• GEMINI - sdružení dětí, mládeže a dospělých popularizuje antickou pederastii?
• Karel Vašíček, homosexuální pedofil v kroužku radioamatérů
• Ester Janečková pokračuje v trestuhodné funerální show
• Čeští gayové - nový rekord v šíření HIV
• Gay-Palach, nebo dítě, jehož problémy nikdo „neřešil“?
• Homosexuální vrah Trynkiewicz - Satan z Piotrkowa
• Člověk v tísni – propaganda pod pláštíkem charity
• Dětské trauma souvisí s homosexualitou. No a co?
• Homosexuální struktury ve Vatikánu jsou bezpečnostní hrozbou.
• Židovský porno-mogul versus nejznámější ruský gay aktivista
• Gay metastázy v Ruské pravoslavné a Římskokatolické církvi
• Je Putin jedním z nás?
• Transgendeři - ještě promořenější než homosexuálové
• Zákon nabídky a poptávky a podíl gayů na zneužívání dětí
• Junák – svaz skautů a skautek vytváří podmínky pro zneužívání dětí homosexuály
• Herpes virus asociovaný s Kaposiho sarkomem u homosexuálů
• Globální šíření HIV homosexuály
• S Papežem proti homoherezi
• Syfilis – AIDS předantibiotické éry novověku
• Mýtus 4 %
• Léčba homosexuality související s kongenitální adrenální hyperplazií
• Láska, která si netroufá vyslovit své jméno (2.část)
• Zoo pro zoofily
• Srdce gayů by se měla pálit (někdy)
• Láska, která si netroufá vyslovit své jméno (1.část)
• Homosexuální prostituce dětí a dospívajících v Čechách
• Homosexuální nekrofilové se konečně dočkali!!!
• Homosexualita, bestialita a zoofilie v knize Hani Miletski
• Dětská homosexuální prostituce a homosexuální prostituce dospívajících

Hledat

Kontakt

post@homosexualita.eu

Kdo má poštovního klienta klikne na emailovou adresu výše. Jinak adresu zkopírujte a vložte do adresní řádky emailu.

Náhodný obrázek